Teskní starý pámbů: nelze dál se dívat na proklatou zemi! Třikrát běda všemu, co jsem stvořil kdysi! Nyní Satan jásá, a já bezmocen jsem. Zavřeli mě v nebe,
blesky vyrvali mi, ohně, síry není – hněv můj k posměchu jim. A já klnu chvíli, kdy jsem v tvůrčí muce člověka si vysnil. K obrazu já svému jsem jej stvořil kdysi...
Člověk – šelma šelem! K Satanu se sklonil, Satana jen vzývá každým činem svojím, Satan vládne světem, Satan pánem všeho – já jsem stínem, ničím. Vzpomínat jen možno...
Že jsem mluvil hromem? Že jsem bičoval je biči plných uzlů? Kde těch dob je síla? A já nezřel tenkrát děje časů dnešních? Moh jsem tohle vědět? Moh jsem tohle tušit?
Mdlá je moje hlava, páže moje skleslé... A ti dole stále říkají mi: pane – Satana však míní krvavé ty duše. Ani klnout nelze – kletby bez ran biče
jalové jsou skřeky. Čas by byl už umřít. Smrti hrozná, velká – leč i ty jim sloužíš a kdy pro mě nemáš... Dobrodinče tichý, já svou roli dohrál... Třtina jsem a smutek..
Starou hlavu sklání do uvadlých dlaní a proud slzí teče z povyhaslých očí, a jak osyka se při bezvětří chvěje, chví se starý pámbů ve svém pustém nebi.
Cookies on Poetry Cove