Je tak, jak je. Ne vesele a Mračnopozor střeží stát. Tož nezbývá nic, přátelé, než pohádky si povídat.
Byl jednou – dál od našich Čech – chlap jeden, nouzí číšící, měl pořádný hrb na zádech a všeho prázdnou světnici.
Chlap mazaná: když sedlák kých, on pozdravpánbů s úctou řek, znal, proti větru jít, že hřích, a chválil světa pořádek.
Cos dostal zde i tam, i host na hradě pana rytíře, od šunky lapil časem kost a vyškraboval talíře.
Tak žil, až přišel jeho čas. Byl mlýn tam, o němž pověst šla, že někdy řádí v něm sám ďas a čertů smečka divá, zlá.
Na hlavu vsadil čepici, na trakař pytel ječmene: Pojedu, páni čertíci, já nebojím se, ne, ne, ne!
Mlýn stojí. Nikdo není tu. Svůj pytel do mlýnice vtáh a znaven upad v dřímotu a ocítá se v divných snách:
Ďas s čerty svými vchází sem, čert každý chlupy, rohy má, zle bijí o zem ocasem a svítí rudě očima.
Na dudy začne jeden hrát, za pracky čerti chytí se a poskakují, začnou řvát a v kole běsně točí se.
Na mlýnský kámen sedl ďas, teď zří ho: Hej, ty hrbatý, do kola pěkně mezi nás, vstaň čerstva, zmetku proklatý!
To není sen už: v kolo jde, dráp v pravici, dráp v levici mu zatínají sousedé, s rudými zraky čertíci.
Řvou, o zem bijou kopyty, on s nimi, myslí si: jen trp – je mu, jak byl by opitý, hřmí v hlavě, třese se mu hrb.
Ďas řve: Teď vpravo! – A ta zvěř se vlevo žene v tanci svém. Ďas zařve: Vlevo! – A ta sběř se vpravo dává úprkem.
A chalupník si v duši dí: Toť proti subordinaci. Leč jazyk slovem nezradí té duše jeho mutací.
A s čerty proti povelům: když vpřed – tož letí s nimi vzad a obráceně. Přátelům snad nemusím víc vykládat.
Podlaha hřmí, řev, rámus, křik. Až zásvit dne vpad okny sem, sbor čertů zmizel. Chalupník kles polomrtev v horkou zem.
A spí a spí. Až nakonec vstoup mlynář: Strejče, budem mlít! Leč pro boha – vy byste přec měl na zádech ten hrb svůj mít!
Hrb ten tam. Rovný jako prut zde stojí chlapík. A co víc: v tom pytli – čertům sláva buď – dukátů na sta, na tisíc.
Kdo radost jeho vypoví? Kdo vylíčí, jak dále žil? Koupil si statek zbytkový, měl ženské, dobře jed a pil.
A tady měl by puntík být. Pohádky konec. Není tak. I v pohádkách dnes může jít to trochu dál a všelijak.
V té obci byl vám taky živ hrbáček druhý. Poctivec a pravdomluvný na podiv – i v pohádce to řídká věc.
Že hrb ho mrzel – nemusím vás zvláště ujišťovat snad – vždyť by i světec s kopcem tím po světě nešel žitím rád.
Ten slyší, že se jeho druh tam v mlýně zbavil břemene, snad pomůže i tady bůh, sem trakař, pytel ječmene.
Mlýn stojí. Nikdo není tu. Ten pytel do mlýnice vtáh a znaven upad v dřímotu a ocitá se v divných snách:
Ďas s čerty svými vchází sem, čert každý chlupy, rohy má, zle bijí o zem ocasem a svítí rudě očima.
Na dudy začne jeden hrát, za pracky čerti chytí se, a poskakují, začnou řvát a v kole běsně točí se.
Na mlýnský kámen sedl ďas, teď zří ho: Hej, ty hrbatý, do kola pěkně mezi nás, vstaň čerstva, zmetku proklatý!
Je hrubec tenhle pekelník, si myslí poctivý náš host, leč pomyslil jen, a v ten mžik už je tu krutá skutečnost:
Dva čerti rvou jej, v kolo jde, dráp v pravici, dráp v levici mu zatínají sousedé s rudými zraky čertíci.
Řvou, o zem bijí kopyty, on s nimi, myslí si: jen trp. Je mu, jak byl by opitý, a myslí: takhle ztratím hrb.
Ďas řve: Teď vpravo! A ten kruh chce vlevo, jak to jejich zvyk. Leč vpravo! křičí ten náš druh a zarazil je v okamžik.
Ďas řve: Teď vlevo! Zas ten kruh chce vpravo – podle návyku – leč vlevo! křičí ten náš druh a zarazil je ve mžiku.
A to je konec tance. Ran se řítí proudy na něj teď na hlavu, na hrb se všech stran řve, bije vzteklých čertů zeď.
Co tohle? myslí nebožák. Já přec jen – jak zněl rozkaz ten – Z ran přechází mu zatím zrak a duše chce už z těla ven.
Pad. Omdlel. Spí. Až nakonec vstoup mlynář: Strejče, budem mlít! Leč pro boha – vy byste přec měl na zádech hrb jeden mít –
a máte dva! A pořádné! Ba, sotva někde na světě dva kopce takhle důkladné, v šíř, dál si jděte, najdete!
A v pytli – pane bože, hnus! Vy řek jste ječmen, pantáto? Vždyť celý pytel samý trus a páchne, smrdí – hrůza to! –
Co dál? Nic. Opravdu teď dost. Leda, že pouze vzdychnout: Ach, tahleta přímá poctivost je bita už i v pohádkách...
Cookies on Poetry Cove