Stárnete, dámy! Četných vašich vrásek
dnes bílým pudrem nelze zakryti,
váš zimní úsměv žlutých, svadlých krásek
dnes nedovede nás už zvábiti.
Byl jednou čas... a snad i život jiný...
to všechno hodil věk náš do rumu,
věk cifer, strojů, páry, elektřiny,
chladného praktického rozumu.
Teď zbožňuje vás jenom v jaru žití
gymnasist čilý, kráska unylá,
však doba letem ku předu se řítí
a mizí s ní i jejich idylla.
Vám vysměje se pak muž s vážnou lící
i dáma, jejíž cit tlí kdesi v tmách,
i mládež naše moudrá, plešatící
při vodě sedíc v dusných kavárnách.
Stárnete, dámy... V karnevalu světa
sedíte stále – starých panen dvé,
kol nichž ples veselý a šumný letá,
a jichž už k tanci nikdo nevyzve.
A když zrak chladný vířícího davu
k vám v pustý kout tak časem zaletí,
vždy hádá, že smrť zkosí vaši hlavu
při skonu nervosního století...