Jsi v zahradě? A na výsluní?
To slunce podzimní, jež zírá
úsměvem tklivým v žluté listy,
v pěšinek písek zarosený
a svadlou trávu – dobré slunce
jak venkovský je doktor-stařík,
jejž všude vidíš: zajdi v pole,
či do parku, či na náměstí,
hle, stařeček tu, sešlý lety,
leč duchem čil. A účinlivý,
znám všude, všech těch dobrodinec,
kdož čistou duši mají. Kráčí
s úsměvem vlídným pro každého,
líc pohladí a mile stiskne
uzáblou ruku, poklepe ji
a zažertuje, zasměje se
a dobráckým tě hladí zrakem,
že sám se maně usmát musíš.
Je víry pln – sám nade hrobem –
a víru dává. Z mizícího
pramene žití svého skýtá
rád k pití vzácné zkušenosti
byvšího leta, dávných bouřek
a dojmů z zavřených svých účtů –
vše s úsměvem tím mírným, měkkým
jak bledé zlato. Duše moje,
těch říjnových dnů rozzářených
hleď užít, do parku jdi, v pole,
a choď jen stále po výsluní.