Větrno. Vločky poletají.
A těžce visí oblaka.
V pokoji vedle děti hrají
čtyřručně svěže Dvořáka.
Mé děti... Krev má... Jak se stalo,
že květy už jsou z poupat těch?
Pár těch let nějak odcválalo,
že ani jsem jich nepostřeh.
Vždyť, pravda, čte má starší dcera
teď Turgéněva... Znudila
ji Světlá už, a ze Zeyera
nadšena vůbec nebyla.
Vždyť, pravda, mladší vtipem hravým
glosuje lidi, věci, svět
i uhodit zná slovem dravým
i špičkou ocelových vět.
Jdu tedy jako bratr s nimi,
ať čas si jak chce utíká –
já skeptik s lety podzimními
a bujnou krví mladíka.