Sestárlé dámě roků četa
už káže vzdát se zábavy,
dát výhost bujným plesům světa
a zelené svléct hedbáví –
tak ten můj kaštan, který metá
v mé oko stín svůj mihavý,
– jak pyšně čněl do žáru leta
a zpěvné hostil pěnkavy! –
teď rezavé své šaty vzal
a v minulo se zadumal
a jeden velký vějíř ten,
s nímž prožil mnohý krásný den,
naposled roztah – s povzdechem
mu dává klesnout v chladnou zem...