Zažloutlé slunce na západu spřádá tesklivou zář na šedá nebesa, a smutný přísvit haluzemi padá na svadlou trávu do lesa;
prochladlým vzduchem listí zkrvavěné se snětí na zem’ zvolna třepetá, nad vršky stromu houf se ptáků žene a v teplo jihu odlétá –
a ze všeho, kam jen tvůj pohled padne, a ze všeho, co v ucho šelestí, teď jímáš tóny, barvy, zvuky chladné, nicoty, zmaru, bolesti.
Vše prchá, pomíjí, vše hasne, schází, květ, síla, žár i zeleň, zpěv a čas, na trosky všeho jen se mlha sází a rubášem je kryje mráz.
Po cestičkách se různé smetí válí – jak pustne kvetoucí kdys zahrada! Už jenom na květ aster namodralý žloutnoucí listí upadá!
Lavičky pusté šedivý mech kryje, a vítr pod ně listí zahání, den ke dni klenba snětí světlejší je, jež za léta je zaclání...
A kde jsou ony páry milující, jež k večeru zde v létě sedali? kde jejich láska, řeči ševelící, kde chvíle, v nichž se líbali? –
Vše pryč, vše zaváto, vše rozneseno, a ničeho zde z této zašlosti – jen srdce teskně buší otráveno na novo starou hloupostí...
Má sousedka teď okno otevřela a zvlhlým zrakem zírá v krajinu, kde koule slunce tone zkrvavělá v záplavě lesklé karmínu.
Líc zažloutlou má, čelo samá vráska, a čepec s varhánkami bílými, jest jako opozděná sedmikráska až k mlhám chladné podzimi.
Je starou pannou. Věrna z duše celé prý mrtvo lásce z mladistvých je let... to dávno as... to byly časy stkvělé a nezkažen as ještě svět...
Uhaslo slunce. Mlha hustá, šedá se nese jako závoj nad nivou... má sousedka teď k pianu si sedá a hraje píseň tesklivou...
Och, vadne mládí, vadnou touhy v nitru – keř planých růží na čas rozvitý – a jednou zbývá k podzimnímu jitru prut z keře holý, trnitý.
l plytkou radosť, blaho, štěstí vrátké čas neúprosný v dálku odvane – života léto je tak krátké, krátké, a dlouhý podzim nastane...
Náš los je smutný. Naše narození nás zároveň jen na smrť vydává, a života boj, žaly, utrpení jsou smutná na ni příprava.
A duše naše trvale zná cítit jen dojmy toho, co zve ku pláči, jak úhor, kde se nemůže květ chytit, a roste jenom bodláčí...
Vše prchá, pomíjí a zadržet se nedá, jen to, co bolí, náhradou tu je, a ku konci smrť dostaví se bledá, a pohádka se skončuje.
A celou moudrosť, jež v ní skryta zraku, číst můžeš z toho, co zde kolem zříš, z těch svadlých listů, květů, z letu ptáků – a zvednout potom hlavu výš.
Vše zelená se, kvete, jen když směje se na zem’ slunce v žhavých paprscích – pak chladný vítr všechno odevěje, a ptáci letí v slunný jih...
Žít, užívat a kvésti bez ustání, kdy slunce plá a kdy je blankyt čist – a když tvůj podzim – klesnout bez reptání – na chladnou zem’ jak svadlý list...
Cookies on Poetry Cove