Tmou mrazivou se divý vítr hnal
a kvíle zoufale nám v okna bil
a s nářkem komínem se řítil dolů,
jakby se v teplý pokoj vedrat chtěl.
Však v kamnech plamen smál se vesele,
až praskal po svém zvyku radostí,
a zlomyslně jenom vyplazoval
své jazyky na bědnou vichřici.
A v teplé jizbě kvetly pohádky
a pověsti a lidu výklady
o silách přírodních a zemských živlech,
a děti poslouchaly napjatě,
jim v zorničkách dlel světlý oheň hvězd,
neb dušička se jimi dívala,
ta dušička, jež na půl zdomácněla
jen na světě a na půl těkala,
zkad přišla, po oblastech Věčnosti...
Po večeři si náhle Jiřina
v kornoutek nasypala hrstku soli
a, co se pokoj větral, k oknu šla.
(Já maně jsem jí stanul na blízku
a pozoroval.) Sypala tu sůl
ven oknem blahosklonně tomu vichru
a radostně mu takto kázala:
Vichřice-mámo, zde máš teda sůl
a běž s ní honem domů k večeři
a osol dobře dětem svojim jídlo,
aby jim jedenkrát už chutnalo
a abys tady neplakala nám,
že nechtějí tvé děti hladové
jíst nesolenou svoji večeři!