Jistě všecko zas tak přijde:
Budem zlořečit té chvíli,
v níž jsme, ptáci zabloudilí,
setkali se jedenkrát:
kdyby však tak někdo z hlubin
našich duší chtěl ji vzíti,
viď, že dáme raděj žití,
ty je dáš i já dám rád.
Svými pouty budem trhat,
ale nebude v nás síly,
abychom je odhodili,
nebude už vůle snad,
z jedné hořce sladké číše
společně dál budem píti
svoje peklo, nebe, žití –
žehnat jí i proklínat!