Hoch kráčí bledý s plavým vlasem a planoucíma zrakoma, a v rukou lýra sladkým hlasem se chví a toužně duní časem,
a jinoch květnou nivou stoupá, zrak nadšený se v modru koupá, kde světlých vidin sta se houpá, a v skráň mu bije křídloma.
A zasvěcuje svoje vzněty a všechny síly v žití svém, svých činů nejkrásnějších květy a myšlének svých celé světy
jen lidstva na trůn povznesení, své vlasti, rodu oslavení, a v mladistvém tom zanícení chce býti jeho Tyrtaeem.
Dva modré zraky dál mu planou na čarovných snů obzoru, květ ženství, neskvrněný hanou, mu klesne na hruď milovanou –
pak jeho slavné, velké jméno, glorií věčnou ozářeno, ve srdcích lidstva bude čteno a v pyšných deskách z mramoru.
Jest z hocha muž, a v život vkročí, jejž zřel jen clonou mlhavou, ty vidiny mu mizí z očí a lehce vzduchem dál se točí,
v nich jeho zrak se ještě stápí, co prósa tkne v něj ostré drápy, a již svou drsnou cestu skrápí svých zraků rosou krvavou.
A přejde čas – a všemu zvyká, a k žití chuť v něm vítězí, a v suchá akta úředníka květ citů suchý uzamyká
a tloustne, dbá teď o něj žena, jež nad předsudky povznešena – cit, krása její nahrazena mu hojně byla penězi.
Neb pod prapor se staví fráse, prý v služby svého národa, a radami a řečmi háze, chce copů, šosů bořit hráze,
zná ledabylo vlasti děje, při pivě české písně pěje – a kde se úsměv, zlato stkvěje, tam krev i duši zaprodá!
Neb aspoň přísným soudcem býti chce v říši volné umění, a vše, co němůž’ pochopiti, chce katovsky jen popraviti,
neb pustým úsměškem to stihá, kde posvěcení blesk se mihá – jen všednějším čím která kniha, tím líp ji v chvále ocení.
Jen vy, vy řídcí vyvolení, jenž blouzniti jste přestali v tom nerozumném zanícení a v ideálech, kterých není;
již umění jste milovali, jichž soud předsudek nezahalí, již máte vášně, hněv a žaly, v čemž jste vždy lidmi zůstali;
vy tvoříte, a trpkosť, bída jest truchlivým vám údělem, vám myšlénky ten kritik hlídá, a professor rad napovídá,
a úředník od svého stolu a politik v svých věrných kolu útrpně hledí na nás dolů – a pokračují v díle svém.
A to vše přejde. Frašku bědnou přestanou oni všichni hrát. Smrť přetrhne jim rukou lednou tu efémerní práci jednou
i plané činy nečinnosti. A za pár roků v budoucnosti si bude prachem jejich kostí, jich jménem, soudem vítr hrát!
Cookies on Poetry Cove