Ó nech mne zírat ve své oko,
v tu šedou barvu popele!
Mně jest, jak by tam přehluboko
zněl pohádky hlas veselé.
Den chmurný je, a listí víří,
a sníh už větrem poletá,
v mé hlavě četa netopýří
zas bouří stokrát prokletá!
Než mě zas život schvátí lítě,
chci zírat v zrak tvůj přesladký –
mám chvíli, že chci být jak dítě,
jež věří v šedé pohádky!...