Byls u Řekyně? – „Byl.“ – – A ona? – „Já večer k ní a teď jdu od ní. Polovic peněz stačilo mi otevřít její nepřístupnost.
Což nepřístupnost? – Byl to obchod: Za deset modrých – chceš dát sebe?“ – No, vidíš, Václave, jsem kliden. Jak člověk bývá, když se splní,
co pevně čekal. – „Ty jsi blázen!“ – – A dál jdi na lov. Za dva dny zas se uvidíme. – „Co chceš počít teď s Řekyní? –“ – Nic, pranic, hochu,
je volna. Chceš-li, ujmi se jí, snad že je žena všelijaká, však člověk dobrý. Já už asi jí neuvidím. – Koníř vyšel.
A básník dal se do snídaně: srk kávy – odstrčil tác celý, vzal cigaretu, dvakrát vdechl kouř její – odhodil ji s hnusem.
A myslí: týden tomu, stál jsem na plném slunci, květen voněl, a já byl šťasten. Dneska ležím v polární zemi, mlhy, zima,
já potlučen a hlavně ležím tu sám a sám, a nikde ruky, po níž lze sáhnout. I ten Koníř má nyní jakés hospodářství,
kam nemám přístupu. Nic neřek, leč zadívá se kamsi v dáli, a zase prchá... básník prý má o jeden smysl víc, tím cítí,
co emanuje z lidí druhých, byť kryli to a kumšty řečí, gest, pohledů tě odvést chtěli jak čejka od hnízda svých mladých.
Oh, přítel Koníř – díky bohům, že upřímný je aspoň v něčem, co je a bylo. Přijde-li cos v jev jiného, já přijmu všecko,
jsem připraven a proto nelze, bych překvapen byl. – Zaklepání, a vešla bytná: „Slečna Anna pár slov chce říci – může vejít?“
Krev vrazila mu k hlavě, v oči a na svou bytnou němě zírá. „Jen na chvilku, jde do úřadu.“ Kýv hlavou. Vejde bledá, vážná
má provinilý plachý pohled: „Hleď, Jene, měl jsi slavný svátek a společenské povinosti as zajaly tě, žes mi nedal
ni známku žití. Odpouštím ti. A zde ti nesu malý dárek, má stále státi na tvém stolku, je opozděn –“ a vybaluje
z papíru cosi barevného a na stůl staví. Pagoda to, Číňanka umně provedená, úsměvná s otevřenou pusou
složeny nožky, ručky nese, jak požehnat by jimi chtěla – Řekyně ťukne do hlavičky a do rukou, a ona kývá,
jazýček rudý povyplázne a stáhne, rukama pak hýbe jak dít by chtěla: Pokoj, ticho – „Co je ti, Jene?“ Básník zírá
na pagodu a modré oči jsou tupy, trochu zamlženy. „Co je ti, Jene?“ teď se chvěje i její hlas. – Nic, slečno Anno,
jen kdybych doved oceniti pár šťastných chvilek minulosti, chtěl bych vám za ně poděkovat. Leč přítomnost zná jedem zabít
i upomínky – Vzlykla slabě, pár velkých slz se vyvalilo jí z tmavých očí. Beze slova a bez pohledu odcházela.
Cookies on Poetry Cove