„Tak, Jene, jakož smluvili jsme, já duše kupoval a lámal, penězi koupil přesvědčení, ohýbal hřbety, křivil páteř,
na hlavu stavěl slušné lidi – vše, jak jsi chtěl. Zde resultáty: Tvůj vědec uznaný chce napsat spis proti uznanému vědci
– přátelé dosud – chce jej zdrtit, což stálo, prosím, dvacet tisíc. – Tři kritici, dva poetové, list nový chtějí vydávati,
kde na prach předem, – jak jsi přál si – rozdrtí tebe i tvé knihy – tož dvacet tisíc vzali na list a každý pět zvlášť jako bakšiš. –
Člen vlivný politické strany sto tisíc dostal – pro stranu prý – by do dvou týdnů přived k pádu ministra strany vlastní, toho,
jenž účinou ti slíbil pomoc, až budeš honit stipendium. – Šefredaktor pak listu jejich chce přejít k novinám hned jiným,
on buržoust k listu bolševiků, jejž založíme – ovšem fikce – měsíčně patnáct tisíc, auto, vzal zádavkem hned patnáct modrých –
Zde od trestního soudu akta, hleď pěkný balík, zpronevěra svěřených peněz, strůjce její jest vyšetřován na svobodě,
teď proces zapadne, když zmizly papíry tyhle – dvacet tisíc – Zde maturant tvůj, syn tvé bytné, už nepropadne, deset modrých
já složil škole na pomůcky a přimluvil se. – Z ministerstva pět tajných výnosů jsem dostal, za tisíc každý, jak prý taxa. –
A prostituce: v brzku bude zas dovoleno, jak kdys bylo zřízení vykřičených domů, muž pobožný vzal dvacet tisíc
a zasadí se v ministerstvu. Stát, řek mi on, má subvencovat ty podniky, prý snažší bude zdravotní jednak dohled, jednak
počestné dívky nutno chránit před svody dravých mužských pudů. – I o dva čelné politiky, jak smluveno, já pokusil se,
leč s nezdarem – jen počkej, počkej a nediv se hned, – nezdar proto, že vyší faktor a víc peněz už předešli mě, jak mi sdělil
sub rosa ten náš šefredaktor; leč naděj tu je, že se časem, snad za měsíc, snad za dva, za tři, až zaroste prý trocha mechem
zánovní tenhle prodej jejich, dá provésti se čerstvá koupě. A tohle prozatím je všecko. Dost za tři dny. A pokračovat
chci ovšem zítra.“ – Ne, dnes večer. Jdi k Řekyni! – „Ty blázníš, hochu!“ – Jdi k Řekyni! – „Ne, nikdy, nikdy. Víš sám, že marno by to bylo.“
– Jdi k Řekyni. Dej dvacet tisíc. Když všecko jde tak kolem v nivec pod lučavkou tou papírovou, chci vědět, padne-li též ona.
Já musím vědět, slyšíš, musím, bod jeden, aspoň jednu duši, o niž se člověk opřít může. A zítra z rána, než se vydáš
na další lov, přijď povědít mi – – „Jsi blázen, blázen!“ – – Cítím: skoro. –
Cookies on Poetry Cove