List banky na stole a v duši hořkosti moře, básník sedí a hledí oknem; barvy, vůně a zvuků nijak nepojímá,
svět venku něm a v hlavě hlucho, a hlava těžká, má ji ve dlaních – až přišel Koníř. Rozářený vztahuje s gratulací ruce,
leč básník ukáže jen na list: – Čti, agenda ti vzroste trochu. – List prohled: „Co to? Je to pravda? Toť kolosální! Jak to přišlo?
No, to je štěstí! Ty jsi stal se z pohádky Honzou! Nechápu to! Mluv, neseď tu jak boží muka!“ A básník, jak by soukal věty,
v nichž každou chvíli nit se trhá, vypráví neochotně, těžce, jak Berka přišel s gratulací a s tímhle divným testamentem.
A Koníř rozsvěcuje světla víc a víc v očích, v obličeji, a do paus vět své citoslovce, poznámky nadšené, smích šťastný
v extasi opilosti metá. „A co teď? Co si nyní počnem?“ víc zamudroval, nežli ptal se, když básník všecko vypověděl.
– Především nikde ani slůvka, tvé čestné slovo. Správu všeho ty povedeš; dnes ještě v bance provedem všechny formality
a mlčet, mlčet – mám své plány – „A Řekyni se přece zmíníš.“ – Ne, ani té ne. – „Pověz, Jene, mně zdá se, že to štěstí náhlé
ti přehodilo, jak se říká, kolečka v mozku.“ – Ani trochu. Naopak. Berka jenom pohnul vším, co tam pevně stát se zdálo.
A já chci nyní provést zkoušku, Václave, strašnou, velkou zkoušku. – A milý básník, jakby sypal zde výsledek svých dlouhých úvah,
vykládat začne, co mu právě prošlehlo hlavou: – Mohu nyní dát zvážit slávu svou, své jmeno, v té společnosti, jež mě zvává
k svým večeřím a čajům tady. Psát budem oba řadu listů, hned teď, já, drahý, budu prosit o podporu, jak byl bych v nouzi
o sumy, řekněm, dva tisíce, pět, deset, jak je jednotlivě tak ošacujem, jak je může dát advokát ten, onen bankéř,
ministr, továrník a všichni, kdož zvou mě k sobě. – „Ale, hochu, toť nápad šílený, toť konec všech pozvání a vůbec styků!“
– Nu, uvidíme. Zde je papír, vem pero, začni: Vzácný pane, v den pro mě významný a těžký – dvacátých pátých narozenin, –
jdu s prosbou – k laskavosti Vaší – Mě stihla právě – těžká rána – jež může stát se – katastrofou – když ruka Vaše – nepomůže –
Vás nechci obrat – o čas vzácný – a nebudu se – rozpisovat – jen prosím krátce – pomozte mi – dva tisíce – (ty napiš: deset) –
mi vypomůže – Využívám té Vaší k sobě – náklonosti – již tolikrát Jste – osvědčil mi – a za niž bez konce – jsem vázán –
Kdy dluh svůj splatím – nelze říci – však splatím jej – a vděčnost stálá – úrokem bude – Smím-li prosit – obratem splňte – žádost moji –
neb prodlení je – nebezpečno. – A podepiš: Jan Krejza, básník. – „Ty blázníš, blázníš!“ – Nový papír a pišme dál. Dej dva tisíce,
já pět teď, Václave, a klusem. – A píší. Končí. Nový papír a nové listy. Různé sumy. A zase znovu. Dvacet psaní
je hotovo. A do obálek. Adresy na ně. – Ani slůvka! Václave, mlčet! Nic a nikde! I Řekyni ne. Hnutím řasy
nic neprozraď. A já ti povím, jak půjdem s lučavkou tou dále. –
Cookies on Poetry Cove