V mansardě vilky na Hradčanech (v mansardě ovšem bydlit musil jak tradičně už každý básník) Jan Krejza od psacího stolku
se dívá na koruny stromů aleje hradní. Lípy kvetou a bzukot včelek kol nich šumí jak struny houslí pod sordinou.
Na špici krovu kos si hvízdá, do rachotu aut; slunce leskne se na lípách a modré nebe je shora vlídně rozepjato.
Jan Krejza chvilkou vstane, vejde do pokojíku vedle. Postel je dosud neustlána, dvé jam, hlav stopy dvou, jsou na podušce.
Jan Krejza shýbne se a voní k té jedné jamce, světla očí mu rozlevají šťastnou záři po mladém jeho obličeji.
Kdos klepá. Obrátí ten polštář a otevřít jde. Bytná jeho. „Stlát chtěla jsem, však návštěva tu, pan Prokop Berka, starší člověk,
prý v tuze důležité věci.“ Pan Prokop Berka! Zná jej z dětství, byl otcův přítel. Jde jej vítat. Prořídlé bílé vlasy trčí
na rudé lebce. Velké oči poctivý modrý pohled mají, ten pohled, jenž si všude maně zná otevírat lidské duše.
Sed těžce v návštěvní si křeslo a zadíval se na básníka: „Tak, Jene, pětadvacet roků... A já ti přišel gratulovat
i za sebe i tvého tátu – no, nediv se, i tvého tátu. Je, pravda, sedm let už v zemi, leč dneska mnou chce mluvit k tobě.
A dnes ti odevzdat mám odkaz – tak nařídil mi, ne prý dříve, až ráno v den, kdy dovršeno prý pětadvacet let mít budeš.
Tvůj táta, víš, byl moudrý člověk a opatrný – tak znal svět ho – a podle běžné míry světa byl tedy opatrný, moudrý.
A že byl taký, s hořem hleděl na nepraktickou duši tvoji, tys k básním tíh, ty s pohrdáním ses díval na prospěšné cíle
i studií i žití toho a hlavně: neznals cenu peněz – to červ byl hrozný duše jeho! Já hájíval tě, vysvětloval,
že vlastně to je přednost tvoje, neb to je pevná moje víra a potvrzena zkušenostmi, že kdo těm penězům dá vládnout
nad žitím svým, kdo dá si jimi běh jeho určit, ten se stane otrokem toho plantážníka a plantážník je hrozným pánem!
Před sedmi roky, když tvůj táta se roznemoh, já slíbit musil, že odkaz jeho, jejž dal ústně, chci provést. Na vlas. Dneska ráno.
On doufal, že přec časem uzráš, že zmoudříš, valně zopatrníš a jako metu přesně určil den dnešní. Renta, již brals dosud
dnes přestává. A kapitál ten ti banka vyplatí – krom toho ti odevzdávám depositum dvou milionů, k tomu ještě
ti banka vypočítá úrok – jsi, slovem, boháč, hochu milý, dík moudrosti to tvého táty.“ Jan Krejza dívá se v ty oči,
na ježatou leb, vidí oblek, chudoby důkaz: – Pane Berko, vy celé ohromné to jmění jste spravoval a bez kontroly? –
„Bez kontroly.“ – A bez odměny? – „Tvůj táta, hochu, věděl dobře, že na vlas na peníze dívám se jako ty. Ba, já v nich viděl
prubířský kámen světa, lidí a kámen ten mě, křísl, hochu, že kde jsem dřív měl k němu odpor, já potom začal nenávidět – –
– Povězte. – „Ale hodně krátce: Já před lety byl taky tátou, dvě děti žena krasavice mi dala. Skromný tichý život
byl údělem nám. Ale jednou mi zmizí žena krasavice, prý za penězi a prý za tím, co dá se koupit. Tak se za ně
prodala sama. Doslechl jsem, jak z ruky do ruky šla; vždycky, kde peněz víc v té ruce bylo. Jed pomoh, bůh s ní, na svět onen,
když zrcadla jí potvrdila, že bez ceny je. Děti rostly, dva chlapci, hleděl jsem jim vpravit svůj názor na ohavnost peněz –
a oba hoši uchopili těch theorií druhý konec: ten jeden vybral kasu banky a střelil se pak, druhý zavřen
byl současně pro zpronevěru a oběsil se v kriminále. Tvůj táta znal to, znal můj názor na toho vraha žití mého –
a proto testament mi svěřil. Zde je to, formality v bance jsou provedeny; ještě dneska zapřáhnout můžeš k vozu svému
ty miliony – bůh buď s tebou! –“ – Chci pomoci vám! – „Pošetilče, co chybí mi? Hleď, zdali můžeš pomoci sobě. Neboť cítím,
že dneska otrokáře, vraha, já přivedl ti do stavení.“ – – Dám milion vám! – „Moh jsem vzít si i dva a víc, já moh vzít všecko
a ty bys houby býval věděl, ba, moh jsem útěchu mít blahou, že zbavuji tě strašné trýzně.“ – Co počít mám s tím, co si počít? –
vzdych těžce básník. „Co si počít? Máš v ruce klíč, jenž otevírá ti svět a lidi. Nervus rerum. Jenž koupí vše, vše zkorumpuje,
jenž ukáže, jak planým pojmem je láska, přátelství a cnosti, dá vládu ti nad páteřemi, dá proslulost a úctu jmenu,
dá rázem vše, nač pomyslíš si – a ty si vzdycháš: Co s tím počít? A víš-li vlastně, hochu milý, že oba dva jsme blázni? Ano,
dej otázku tu komukoli z těch moudrých, opatrných lidí on dotvrdí to. Neboť všecko je labilní a pevná věc jsou
jen peníze, když plynout mohou. Vlast, vlastenectví, národ, lidstvo, bůh, náboženství, altruismus – vlij, hochu, peníze v ty pojmy
a uvidíš, jak budou tančit,“ a Prokop Berka dlouho hleděl v ty dětské oči básníkovy, zrak vlastní soucitem se zamžil:
„Jsem hotov, půjdu. S bohem, Jene.“
Cookies on Poetry Cove