A milou měl ten básník. Anna bankovní byla úřednicí. Vysoká štíhlá. „Řekyně má“ ji oslovoval. Hlava pěkná,
rty sevřené a mramor lící byl průsvitný. A jako mramor se zdála chladná být a přísná. Řeč úsečná a odměřená,
duch skeptický a prosaický, a její rozhodnutí bylo vždy bleskové a vždycky správné – to bozi vědí, kterak Osud
ty dva sved v žití dohromady a jak je nechal přilnout k sobě! Snad úzkostný a hrdý básník v ní duši vytušil, jež při všem
je bez přetvářky, klamu, falše a odána mu. Vzácná byla mu péče mateřská, jež často zachytla křídla duše jeho,
když odletala do nadzemska; když v básnický soud lidí, věcí, poměrů, společenských styků mu střízlivě a suše foukla
jak do hlaviček pampelišky a ukázala mu, že zbyde z nich jenom prosaická stopka; rád voněl k čisté duši její,
rád díval se jí v tmavé oči a její polibky a chvíle kdy dala se mu, byly pro něj posvátným slavným mysteriem.
Kdys mínil, že by svazek jejich měl potvrzen být na radnici. Odmítla – je to pošetilost, ty pán – já paní, zůstaňme tak.
Že nechce mu být příživnicí a přítěží, jež může časem se obtížnou stát. Že se nechce vzdát pošetile gáže svojí
a z netučného měšce jeho brát, co tam není. Básník má prý být svoboden jak kněz, jak voják. A manželství – i když se zdaří
je sevšednění, jež pak drží už zvyk jen – a to ještě bývá nejlepší případ. Kolem hrdla ji vzal a vtiskl políbení
na moudré rty. – Po kanceláři, tak ona rozhodla, šli deně zdravotní chůzí do přírody, šli, otvírali sobě duše,
on hladil pohledem zem, stromy, hmyz v cestě, ptáka letícího, luk koberce a modré dálky – jí blaze bylo, že to dítě
a její milenec je šťasten, řeč jeho jas jí sije v duši a pohledy své posílala jak na stráž za pohledy jeho.
A večery, kdy nebyl pozván, (jak říkal: služba společnosti) trávili v divadle či kinu či v bytě jeho, nebo jejím.
Cookies on Poetry Cove