Měl řadu známých: páni, dámy
z hořejší vrstvy společnosti,
byl jimi ctěn a vážen tuze,
zván do rodin k nim na hostiny
a čaje, jak jsou nyní v modě.
Pro verše jednak, (jež mu nesly
už titul Mistra); pro zjev jeho
(byl štíhlý, rděl se jako panna
měl dětsky pomněnkové oči,
ne v modě výstřední, leč slušný
a čist vždy jako vlašťovička);
pro způsob hovorů: i mluvit
znal jímavě i naslouchati
a trýskal názory, jež vždycky
uvedly posluchače v údiv,
hlas lahodný měl, duši v očích,
sloh řeči vybraný a přímý –
pak že byl synem otce svého,
jenž, milionář, žíti uměl
a nechal žít a syna svého
postavil v světě nezávisle,
že nebylo mu nutno stoupat
po cizích schodech, klepat v dveře
o pomoc s prosbou. Hoch byl slovem
zjev z jiných světů, jak svět tento
byl jemu zjevem. Přítele měl
jen jednoho. Ing. Václav Koníř
– zas jmeno málo poetické
leč případné – pan Koníř totiž
byl prosa vtělená a opak
přítele svého básnícího.
Byl milec života a všeho,
co život dává: žen a jídel
i pití, společenských žertů,
plul na povrchu toho žití,
optimist sluný. K básníkovi
pak přilnul, jak se extrémy dva
zde dotýkají, jak se ujme
máť kočka děcka králíčího:
praktické stránky živobytí
ved poetovi, věci dení
a potřebné mu obstarával,
ved pokladnu mu svědomitě
a při tom snažil se mu stačit
na výletech v říš poesie
a nemoh-li, pak shovívavě
a odaně se za ním díval.