Je sám. Tu ruku otírá si,
již stisk mu přítel naposledy,
a hnusno mu, že dal ji stisknout.
Jde sadem. Vysoká zeď kolem,
jí uzavřen je svět zde jeho.
A za ní svět je jejich. Ptáci
vesele švitoří si v snětích,
zde květiny jsou, svěží trávy,
tak, jak tam venku. Jsou tu lidé.
Ve světlých šatech na cestičkách
tu a tam člověk stojí, zírá
vyhaslým zrakem v neurčito.
Ten prohlíží si s velkým zájmem
jej, příchozího. Jiný baví
se způsobem svým s jedním strážcem.
Ten tam zas počítá si prsty
a usmívá se. Náhle zved se
s lavičky starý jeden člověk,
prořídlé bílé vlasy trčí
na rudé lebce, velké oči
poctivý modrý pohled mají
ten pohled, jenž si všude maně
zná otevírat lidské duše –
pan Prokop Berka! „Jene, Jene!“
Jan vlet mu v rozpřaženou náruč.
„Můj hochu, našels tedy přístav?“
– A vy? – „Já také. Přišli na to,
že nebezpečen jsem prý státu,
leč zachránil mě dobrý člověk
před kriminálem – zde jsem tedy.
A nechci k nim už.“ Zdvihl ruku
a za zeď na svět ukazoval.
– I já chci zůstat. Hnus mě škrtí,
když na svět myslím. Všecko, všecko,
jsem nechal v něm. Leč nelituji.
Jen obílené smutné hroby. –
Jdou spolu. Zahledí se na ně
ženička jedna. Přistoupí k nim
a pozdraví, jak dávná známá,
pak poskočí a zdvihne ruce:
„Tak jsem tam šla, jak mi to řekl,“
zas poskočí a třepat začne
rukama těma výš a živěj
a důležitě znovu tvrdí:
„Tak jsem tam šla, jak mi to řekl.“