„Jan Krejza – ovšem, znám to jmeno. Je žurnalista –“ – Ne, je básník. – „Ah, básník, pravda, tedy básník. Tím případnější. U básníků
vždy sedí genius a blázen na jedné snítce. Jak jsem slyšel rozeslal ondy čelným lidem žebravé listy – Otec jeho?“
– Byl rozumný muž, člověk zdravý. – „A tento Jan?“ – Je melancholik a hloubal. – „Tedy paranoia. Co dělá nyní?“ – Sedí, mlčí,
a nejí, nespí. Časem tluče vším, co je v dosah ruky jeho. A týden tomu, umínil si, že zvláštním způsobem chce zkoumat
řad známých lidí: politiků, a úředníků, redaktorů – sám, žel, jsem ruku dal mu k tomu a pomáhal – „A jak to, pane?“
– Jsem bohat – chtěl se přesvědčiti, zda zásady a karaktery před mocí peněz obstát mohou – já zkoumat měl – a tak jsem zkoumal –
„A stálo vás to mnoho peněz?“ – Půl milionu, možno říci, že stál mě tento experiment – „A on – je bohat?“ – Sám chci nésti
výlohy všecky, byl můj přítel. – „Věc jednoduchá: paranoia a vše, co z ní teď povstat může, už jeví se. Je nutno léčit.
A rozbíjí-li ony věci, toť signál, že se neprodleně s léčením řádně začít musí. A snad se neleknete, pane,
dnes blázince jsou institucí jak nemocnice, ne jak byly, jak totiž pověst říkala jim, příšerné kriminální hrobky –
ne, dnes tak není. Sanatoře, příjemný pobyt po případě a lékař odborník, jenž hledí, by nemocný se cítil doma!
Vše pokračuje, pane drahý. Hle zvěřince! Dřív zavírali tak zvané šelmy v pevné klece a šelmy zuřily a řvaly,
nu, ovšem, mříž, a malý prostor – teď zpříjemní se jatcům život, že cítí se jak na svobodě, podmínky všecky: prostor, volnost,
i kraj se upraví, že šelmy jsou jako doma – zajímavé, Hagenbeck, pane, přišel na to, a blázince – tak na vlas všecko,
neb lidstvo ve všem pokračuje, jak jsem už pravil. Týden tomu jsem vyrval jakéhosi starce ze spárů kriminálu takhle,
– neb žel, že často spravedlnost žnout tam chce, nám kde setba patří – kdes začal vykládat svůj názor o republice, sloupech jejích,
o činitelích, špíně peněz – a už jej lapli, paragraf prý ten onen – dobrý jeden člověk mi řek ten případ, zasáhl jsem,
stav prozkoumal: a paranoia, jak v knize stojí. Už se léčí. A ten pan Krejza nemá tady snad rodinu a příbuzenstvo?“ –
– Jak vztyčený prst sám je v světě. – „Vy nesete sám tedy všecko? Můj honorář – a kterou třídu mít chcete pro něj?“ – Řekněm: druhou.
Snad stačí... Ale byl mi bratrem, tož první, pane profesore. – Tak první. Auto vaše čeká, já připravím jen formality
a potom vezmem pana Krejzu, při paranoii vždycky platí: že v prodlení je nebezpečí. A do dvaceti a čtyř hodin
vy oznámíte případ soudu.“
Cookies on Poetry Cove