„Václave, co jen zdrželo tě?“ – Řekyně – „Počkej, neříkej tak. Řekyně pro tebe je mrtva a pro mě také. Říkej Anna.
Pro tebe chci být už jen Anna. Řekyně – k smíchu! Nejsme blázni. Též básníci ne.“ – Tedy, Anno, já zkorumpoval spoustu lidí
v úřadech, politických stranách i čelné muže veřejnosti – až hnusno. Co jsem vydal peněz! Teď od Jana jdu, referoval
jsem o výsledcích, a Jan sedí, dívá se na tě vytrženě, a pokyvuje pouze hlavou. – „A jinak?“ – Anno, věř mi, nevím –
mám obavy o mozek jeho. Jak řek jsem, hledí vyjeveně u stolu dole plno střepů, figurky jakés z porcelánu,
ty rozbil asi v zuřivosti; od bytné vím, že odmít jídlo, snad ani nespí, aspoň postel prý noci dvě už nedotknuta –
a nemluví – já nevím, nevím – „Václave, zde je nutno jednat. Je zřejmo, že to nemoc duše. On ublížil nám: mně i tobě,
mě zrádně prodal, ač jsem byla mu věrným přítelem a družkou – leč nelituji – mám teď tebe – A věř mi, že mě zebe v duši,
když pomním na něj – není člověk tak jako ty: muž s teplou krví – a vřelým tělem. Přelud jakýs, umrlec, který jenom časem
ožije na pár letmých minut – ne, zapomenu, nechci myslit... A tobě ublížil: vždyť honí tě v nepříčetné potrhlosti
jak makléře a bursiána po lidech, spolcích, po úřadech, bys šíleným a nesmyslným nápadům jeho vyhovoval –
než – teď je zle mu, na nás pak je mu pomoci, jak pomoct možno. Já myslím, zítra záhy z rána jdi k slovutnému psychiatru
a řekni všecko. Ublížil nám – však jsme přec lidé. Prahou letí už zvěst o jeho nerozumu, i v bance dnes už vyprávěli
vše arci tuze zveličeno – o řadě bizarností jeho. Člověka nemá, jenž by staral se o něj v této hrozné chvíli.
A ty se také musíš vysvléct z těch afér jeho; sama povím, že jenom přátelský cit hnal tě bláznovstvím jeho vyhovovat.
A teď, můj milý, jít bych chtěla do bia, potom na večeři do baru třeba – celý život já v baru nebyla, viď, divno? –
A tam se tančí – já chci tančit – a opít se – a hlavně tančit – a šampaňské – víš, láhve v ledu – jen, unaven-li nejsi příliš.“
– Z Efesu vdovo, půjdem tedy. –
Cookies on Poetry Cove