A ty jsi vlastně filosofka, ty dcero říše slavných draků! Jak usmíváš se, potakáváš k všem komediím toho žití!
A ručkama chceš všecko klidnit běh světa zvrácený a hlavně ty, kdož mu tiše přihlížejí, když svět jim byl dal ránu v oči!
Já do včerejška měl jsem milou, ty kýváš, víš to, právě ona tě přinesla a koupila tě za nějakých těch papírků pár,
částečka toho, zač se sama koupiti dala! Kýváš stále, ty víš to, viď, i ručky tvoje jak chtěly říci by: Klid, klid jen,
tak chodívá to... Měl jsem slávu – ty usmíváš se – dal ji vážit a přední sloupy společnosti ji našly lehkou jako peří –
jen kývej, usmívej se dále. A měl jsem pocit osobnosti, sám sobě zdál se vyvoleným, a ducha šlechticem, nu ano,
tak říkal jsem si v dobách pýchy – ty kýváš, usmíváš se, pravda, je známo to a všecko k smíchu. A vlastně nebolí mě pranic
a smát bych chtěl se, jak ty, dámo. Teď lučavka ta papírová rozžírá obsah všech těch pojmů, jež vážou lidi ve společnost,
v stát, instituce jeho různé a zůstávají jenom jmena, v nichž pranic není. Čím to žijem? Ty usmíváš se, přikyvuješ,
že tak je, že tak býti musí. A žijem, lžemi, falší, klamem, pokrytectvím, šalbou, komedií – co případných slov má řeč naše
pro věc, již nazvat možno prostě: jsme zvěř a žijem pudy zvěře. Však zvěř je potud poctivější, že žije přímě, otevřeně.
My kultury však náhon máme, kultury tuze dlouhověké a stále rafinovanější. Ty usmíváš se, přitakáváš,
vy, Číňané, prý mudrci jste a proto praví ručky tvoje jen klid, jen klid – chceš těšit lidi, že vše je v přechodu, že všecko
zas přejde, všecko že se zvrátí? Ty šalebnice, před sto roky a před tisíci, dvěma, třema, tak klidnila bys, jak dnes stejně
řad poznatků těch bolestivých a ovšem též se usmívala. Kultura lidstva! Stálý pokrok! Sny umělců a filosofů!
Vlast! Člověčenství! Náboženství! I nevěstka ta nalíčená již demokracií zvou! Svlekněm ten Život s blýskavých těch hávů
a zbudou síly tři, tři pouze, tož žaludek, jenž spojen osou je s genitaliemi – kýváš? – a kol té osy život lidstva
už miliony věků víří a vířit bude; třetí síla hlad po moci je, touha vládnout, mít něco, čemu poroučet lze,
co po případě týrat možno, pes, dítě, žena, otrok, národ. Ah, tulák, který nemá pranic, kobylku luční chytí v poli
a nožičky jí vytrhuje – A rci: co duší je těch složek? Těch sil tří? Víš to, přikyvuješ: oh, peníze! Tak, milostenko.
A usmíváš se, že to pravda? A člověk, lotr domýšlivý si sbásní nesmrtelnost duše, jakby mu ještě nestačilo,
že nesmrtelno je to lidstvo s ohavnou lží, jíž žije život. Jen usmívej se! Přitakávej! Leč mluvit měla bys a vytknout,
že mýlím se a kde se mýlím, že lidský duch je schopen vzletu, jejž dosud strojům svým jen dává, že není plaz, že není žába,
že v miliardách dvou hlav jeho je přece místy svatá jiskra, z níž jednou vzejde velký plamen – ty usmíváš se a tvůj jazyk
se vymršťuje jako hadí, tys pokrytec, tys také žena – a básník Číňanku teď chytil a mrsk jí silně o podlahu,
rozletla hlava se i tělo, rozbity ruce – olova kus na tyčce zavěšený leží, jenž, rozkýván, byl jejím žitím.
Zdvih s podlahy kus obličeje se šikmým jedním hnědým okem – to oko výsměchem se směje povzneseným a pohrdavým.
Cookies on Poetry Cove