„Toť original! Zvláštní člověk! Svérázný hloubal, velký mudrc! A dobrý básník! Aspoň tvrdí tak každý, kdo čet verše jeho –
já ovšem nečet jich, neb nemám ni kdy, ni chuť, ni trpělivost –“ tak vyzníval soud světa o něm, jenž stár jsa pětadvacet roků
šest knížek veršů dosud vydal, (kritika svorně psala o nich, že setkány jsou z vůní květin, paprsků luny, barev duhy,
a stesků večerů těch letních, kdy slunce zmírá v rudém plášti). Byl na právech a medicině až na fakultě filosofů
zakotvil pevně; totiž vyslech sem a tam přednášku, kde bavil víc profesor jej, posluchači, než thema samo. Pevnou basi
měl pro život již zajištěnu: po otci rentu. Otec jeho slul sice jako milionář, leč po smrti se ukázalo,
že pověst značně zveličila i proslulost i váhu jmění, a slušná renta byla všecko, co zdědil syn. Dvé protiv žilo
v tom poměru: kde otec hrabal a význam peněz nad vše cenil, syn lhostejen byl vůči tomu, co bohem našich časů sluje
a penězi se zve. V dnech mládí už – otci k hrůze – ukazoval, že smysl, úcta k nim mu schází, a vše, co možno koupit za ně,
že bez ceny je v očích jeho. Ba, odpor k nim rost: byly chvíle, že dotýkal se jenom s hnusem těch pošpiněných pestrých lístků
a snášel je, že snést je musil, že otrokyně v nich jen viděl, jež starají se o kuchyni, byt, šaty, knihy, tramvaj, auto,
o výlet za hranice časem, a chudáka mu klidí s očí, jenž přijde s rukou nataženou a o hladu a bídě skuhrá. –
Jan Krejza zval se. Nebásnicky zní tohle jméno v písemnictví, kde umní mistři překřtí sebe na Vrchlického, Krásnohorskou,
na Březinu a na Mahena a řad jmen jiných. Poesie mu byla vírou, náboženstvím v dnech svátečních; a ve dnech všedních
sklem čistým, jímž se díval na svět, na lidi, duše jich i činy, na věci minulé, i na běh svých časů; duch a jazyk jeho
neznaly v ničem kompromisů, i ten i onen nerozčísnut šel všude za příkazem bible o řeči naší – „zvláštní člověk“
a „original“, „hloubal“, „mudrc“.
Cookies on Poetry Cove