Ó Atheňané, chodě městem vaším spatřil jsem oltář, jejž jste zasvětili, jak nápis hlásá: Neznámému bohu. A mně jest dáno toho zvěstovati,
jejž zbožnost vaše ctí, ač nezná jeho... Ten bůh, jenž stvořil svět a vše, co na něm, nebydlí v chrámích, které člověk staví, a obětí mu není třeba lidských –
to modré nebe nás všech nad hlavami je zářným všeobsáhlým trůnem jeho, a zem jest opěradlem nohou jeho. On dává dýchání a život lidem,
i zvěři, ptákům, rostlinám i hmyzu. On z jedné krve vyved lidstvo všecko, by obývalo zem před tváří jeho, on vyměřil jim živobytí časy,
hranice bydlišť, on je stvořil k tomu, by hledali ho, ač jim byl vždy blízko. Jím živi jsme, jím hýbeme se, jím jen trváme tady. Jak váš básník praví:
Rodinou jeho jsme tu... Jsme-li v pravdě, pak nevěřme, že podoben by bůh byl výtvorům z kamene a zlata, stříbra, jak v městě vašem vidím, Atheňané.
Ty sochy nehybné jsou dílem lidským, řemeslem mužů; slepé jejich oči zírají v prázdno, jedna rána stačí, a bůh ten zachvěje se na podstavci
a jeho hlava se zlatými vlasy do prachu ulic skutálí se. V klamu žijete vy a žili otci vaši, ó muži athenští! Vy máte bohy
k obrazu svému, přičtli jste jim vášně i chyby svoje, hodokvasem očí na mramorových dílech lidské ruky šálíte duši. Mámení a marnost!
Bůh jeden živý, veliký a věčný je na nebesích! Jeho velká láska s bolestí patří na bloudění vaše, a zavčas pokání vám činit káže.
V svědomí vašem hlas ten ozývá se – neb značí jiného cos oltář onen, jenž posvěcen jest neznámému bohu, než nedostatek víry v modly vaše,
strach bezděčný a vytušenou úzkost? Bůh spravedlivý pokání čas určil a den uložil, v kterém soudit bude skrz toho muže, jenž je synem jeho
a na svět z vůle otce svého přišel, by vůli jeho hlásal. Jenž byl zmučen a na kříž přibit, počten se zločinci a v skále pohřben, aby naplnila
se slova proroků a věštby písma. O Kristu mluvím, živém synu božím, jenž lidskou podobu vzav, vstoupil na svět, by cíl nám zjevil zemských putování
a dráhu ukázal, jež vede z prachu nad hvězdy vzhůru, v říši věčnou otce. Jak rozsévač on sil ta slova svoje do srdcí lidských, a když osil roli,
krev svoji vylil na ně, aby vzešla a nezanikla. Neboť srdce lidská jsou půdou zlou a tvrdší nad kamení, a jenom svatá krev je mohla změkčit
a splodnit k setbě. Není, Atheňané, poklidu srdce, není spásy duše a blaženosti nikde mimo v Kristu. Co pravím vám zde, v Judei se stalo,
a valně žije pamětníků jeho, kdož svědčí o něm. Já pak, Paulus z Tarsu, jsem dokladem a živým poslem jeho, jím přímo vyvolen a poslán k lidem.
I k vám jsem přišel, abych svědčil o něm, ne řečí ozdobnou, hrou lesklých rčení, však srdcem svým a celým žitím svojím. I pro vás žil a také pro vás umřel,
vy jeho jste, jak on je synem božím. A bližší jste mu, než já kdysi býval: vy lhostejni jste, já byl vrahem jeho a katanem těch, kdo ho vyznávali.
Ó Atheňané, stál jsem kdysi v chrámě, když mladík jeden z jeho učeníků, Stefanos jmenem, vyznával jej hlasně a z vraždy na něm vinil starší obce.
Ti slyšíce to vzpláli hněvem v srdcích, skřípěli zuby, vrhali se na něj, a mládenec ten v náhlém ozáření rozevřel oči, blaženě zřel vzhůru
a zvěstoval, že vidí slávu boží a Krista stojícího podle otce – i vlekli jsme jej z města po zákonu a ubili jej, který neustával
vzývati Krista horoucími slovy, kamením za hradbami. Divný smutek jal tehdy pro prvníkrát duši moji. Já stál a díval jsem se na popravu,
a k nohoum mým si položili roucha, kdož kámen metat chtěli. Od té doby dny moje byly neklidny a noci snů hrůzných plny. Neboť za dnů těchto
jsem vyhledával jeho vyznavače, je na soud vlek a k popravišti vodil a v nocích na to vzpomínat jsem musil na sílu jejich, odevzdání jejich
a radost, s kterou odcházejí z žití – pro Krista všecko, s Kristem jen a v Kristu. A každý viděl nebe otevřené v té chvíli poslední a viděl Krista
mu kynoucího, a zář zlatá padla jim na líce a v oči. Bědný život! V mé duši seděl Satan, kníže pekel, a svíraje pěst štval mne k vraždám novým.
Tu doslechl jsem se, že se utvořila v Damašku obec vyznavačů Krista, a plana záštím, žádal jsem si listů na starších města, bych je schytat mohl
a přivést v Jerusalem k soudním trestům. A toto se mi, Atheňané, stalo: Byl na cestě jsem, již se přibližoval k zdím Damašku. I spadlo světlo s nebe
a oslnilo hrůzou oči moje, až k zemi kles jsem. A hlas slyším řkoucí: Ó Saule, Saule, proč se protivíš mi? I zeptal jsem se: Rci mi, kdo jsi, pane?
A hlas ten řekl: Saule, já jsem Ježíš, jsem ten, jejž stíháš protivenstvím svojím... Tak hlas ten pravil – ti, kdož byli se mnou, viděli světlo, hlasu neslyšeli,
pán se mnou mluvil, nehodným svým rabem, a zjevení to mně platilo pouze. I zdvih jsem oči: vidím slávu boží, nebesa otevřená, vidím Krista
v andělů sboru po pravici otce, tvář jeho vidím slavnou jako slunce a oči jeho jako plápol hvězdný – a tma v tom obestřela zraky moje,
i oslepl jsem. V Damašek mě vedli průvodčí moji. Jíst a pít jsem nemoh jsa lítostí živ. A mých očí světlo vyhaslé bylo. Tré dnů jsem tak trávil
v úzkostech duše, v srdce rozželení, až Pán, jenž vidí vše, zřel lítost moji a smiloval se. Přišel Ananiáš, služebník jeho, ruce na mě vložil
a jmenoval mě bratrem v jmeně Krista a tu jsem prozřel. Byl jsem znovuzrozen v Ježíši Kristu, jím jsem učiněn byl vojínem jeho, na roveň všem staven,
kdož v Judei s ním kdysi přebývali. Jsem apoštolem jeho jako oni, a zjevení mé není méně ceným. A jako Pán otevřel oči moje,
tak otevírám oči všech, kam přijdu, by od temna se k světlu obrátili, by z říše šalby vybrali se k bohu a posvěcení vzali skrze víru,
jež ve mně jest. Já přestál protivenství, já k soudům vlečen byl a kamenován, já vězněn býval, často vydán na smrt, na moři tonul, na sta útrap snášel –
však vždy byl zachráněn a s novou silou já v boj se dal, a boj můj boj jest dobrý. Ó Atheňané, není v moci mojí, bych uši vaše bavil řečí zdobnou,
já k duším mluvím. Všecka moudrost vaše jest nicotou a klamem bez podstaty. Oltáře, chrámy, oběti a modly nic nepomohou. Zahynou i s vámi,
kdož nepoznáte účtování chvíli. Kříž jeho z Judey se nese světem a obrací v rum díla ruky lidské a zkázou těm je, kdož jej zrakem vidí
a uchem slyší, ale tvrdým srdcem mu rozuměti nechtějí. Vše mine, jen slova rozsévače růsti budou na troskách vašich mramorů a veršů,
moudrostí plytké, učenosti lidské, těch studen mělkých, jejichž mrtvá voda sprahlého hrdla žízně neuhasí. Sám sebe zapřít, hrdost ducha svého
mu složit k nohám, zlomit pýchu svoji a odevzdaně žíti v něm a pro něj – víc nežádá a nechce kníže míru. Svět, Kristem vykoupen, je domem Krista,
a on si vyčistí jej. A hněv jeho je stejně veliký jak láska jeho: vše překoná, a nic jej nezastaví. On mluvil k vám, neb mluvil ústy mými,
a poslem jeho já jsem, Paulus z Tarsu.
Cookies on Poetry Cove