Clown života jde v stříbře luny domů –
ach, kdyby znal jen, kde ten domov jeho!
Kdes v koutě parku usedá v stín stromů
a zírá k divům nebe hvězdnatého.
A tiše zpívá... o světicích z ráje...
o ženských tělech... o životním hloží...
A odevzdává sebe usínaje
v ochranu andělů a vůli boží.
Pak zdá se sen té duši hladovící,
že všechny její touhy splněny tu:
je rozšafníkem... ctí jej domovníci...
a holedbá se v slušném blahobytu...