Má každý život dobu svého vzrůstu i květů, plodů – každý má své strasti, své hoře, nemoc, chvíli svého skonu – strom, zvíře, kámen, člověk, národové,
i společenské útvary i státy. A zákony jsou, kterým podlehají ty všechny druhy životů zde v světě, i mimo svět – i ve vesmíru hvězdném
i v říši myšlenek – a z nich je tento tím nejprvnějším. Historií kráčí nemocné státy, jako ulicemi jdou choří lidé. Nemoc, zjevná někdy
a někdy utajená, dá se léčit a často marně, smrti znak je v očích i v barvě lící. Dutý dub se často za teplých jarních vánků zazelená
i kvete ještě, ba i plody nese – leč prudká vichřice když v něj se opře, on zlomen klesá. Vrstvy společnosti, když zobraceny byly pluhem dějin,
jejž revolucí zveme, leží v slunci, pak onemocní: pohodou a teplem stonati začnou, rodí plevel, blíny i hníti začnou – čas, by pluh zas zasáh
a vrstvy změnil. Nejsilnější státy svou nemoc mají – vědí o ní, cítí, leč zřídka správně léčí – proto hynou v dějiných bouřích jak ty duté duby.
A z mrtvých organismů vzchází záhy zas nový život rozdílný i jiný a zas tak málo chápající sebe jak zničeného svého předchodníka.
A žije, zkvete – až zas přijde nemoc a jistý skon. Tak celé dějiny jsou hřbitovem nekonečným, kudy chodí kol hrobů mrtvých ti, již zhynout mají,
čtou z nápisů i průběh žití jejich i příčiny, jež přivedly je pod zem, leč nenaučí ničemu se z toho a nemohou též, neboť nelze změnit
řád věčný o zániku všeho žití. Ten průběh cesty, jíž šli mrtví, vidí a neodvratně musí jíti po ní.
Cookies on Poetry Cove