Jak z porcelánu panenka
má pěknou hlavičku,
ty oči – každé pomněnka,
pel broskve na líčku.
A v hlavičce té mnoho snů
a mnohý těžký žel
o věčné lásky plamenu,
jak svět jí neviděl,
o praporčíku milenci,
jenž knír už zřejmě má,
o tajné korespondenci,
jež může oběma
zmar jistojistý přinésti –
oh, sny ty přitmělé,
jež hovoří jí o štěstí
jen potem na čele!
A jinak – rovna poupěti
zří ve svět zvesela –
co z tebe za čtvrt století
as život udělá?
Pastelku, z barev otrou tě,
a celý ten tvůj skvost
i v malilinkém kornoutě
mít bude místa dost.