V paměti leží ti obrazy
měst, moří, krajinných divů –
album to vděčně si uchováš,
dokud dá Osud být živu.
Jedenkrát vřadils tam paseku
uprostřed zamlklých lesů:
začátek září je, slunce plá
v koberci rudého vřesu,
modravý motýl ji přeletí,
pták křikne v koruně stinné
a loďstvo stříbrných oblaků
nad hlavou pomalu plyne.
Ve vřesu sedí a hovoří
dva lidé stlumeným hlasem.
Jakoby báli se porušit
sen kraje pod zlatým jasem,
jakoby zrak bohů žárlivých
nechtěli v místo to svésti,
v koberce vřesové paseky
ke svému tichému štěstí – –
Koutečku růžový v daleku,
paseko v obrubě lesů,
jako svůj obrázek nejkrasší
v albu svém žitím tě nesu.