On žil je, chodil všemi kouty jeho a všude trpěl. Nemoc nedala mu jít do ulic – tož života hlad sytil jen papírem, jenž jako láva vplýval
mu do pokoje. A z té jizby chrlil zas do světa své verše. Hřměl v nich vzdorem, jakoby silou duše, mládím, vášní – a papír odaně je nosil listům,
jež tiskly je – neb jmeno měl a čítal se k sluncím básnictví, jak všichni druzí. A na ty druhé nervosní měl pozor, zda nový ton, či útvar, naladění
se neozve jim v slokách – ozval-li se, už trpěl, že by zatemněn být mohl. A rychle chrlil verše v nových tonech, kde přetrumf bizarní vždy bizarnějším
a na to s dechem zatajeným čekal, zda stvrzeno to bude také tiskem. Měl časem několik i jasných hodin: když na papíře čet, že jmeno jeho
je nejpřednějším – – ale žel, týž žurnál dne druhého to řekl o koms jiném, jenž degradován zas byl hnedle na to – on neprohlíd snad ani praktik těchto,
on trpěl, trpěl. Ze všeho a nad vším. Ze statistik, kde ve čtenářské přízni své jméno čet na zastrčeném místě, ze zpráv, že ten a onen tiskne právě
vydání nová sbírek svojich básní, z malinké cifry, jíž tisk nakladatel ty verše jeho – trpěl vším a stále, co tiskoviny nesly v pokoj jeho,
ať jeho se to týkalo či jiných. Jej trávil závisti hlod k všem těm starým, že mají pevná jmena po národě, vztek na mladé měl, že jsou právě mladí
a nositelé slibné budoucnosti – tož těmto lichotil a oněm vrážel – politik bědný – dopálené šípy, jichž hroty ovšem obaloval vatou,
by neranily, když ten onen vrátí je k němu do stavení. Drobnohledem zpytoval všecko: trpěl zde, když našel, že tam či onde kdos mu ukrad obrat,
či náladu – zle trpěl, že to možno, a že nevisí škůdce na lucerně – a trpěl dvakrát, nenašel-li pranic, a pocit měl, že po pěšince jeho
je pusto, nikdo že už nejde za ním. Žil papírem a papír pálil duši a nervy jeho bičoval. A papír byl vše, co nechal dědictvím zde světu,
a papír celým pomníkem jest jeho.
Cookies on Poetry Cove