„Muž, který do žalářní kobky vstoupil ohlásit mládcům, Konradinu králi a Friedrichovi z Rakous, nález soudu, při šachu našel oba. Pohnut nebyl
ten ani onen novinou tou hroznou, ba, jakby se jich ani netýkala, sunuli klidně po čtverečcích prkna své krále, věže, pěšáky a koně.
Na zítří z rána očistili duše zpovědí svatou, vzali tělo Páně a vedeni jsou na plac, kterýž slove del Mercato. Lid celé Neapole
tu shromážděn byl. Protonotar králův pan Robert z Bari četl ortel smrti, co mladý Konradin se díval kolem s lešení popraviště k modru moře,
vzdáleným horám, zářícímu nebi, na kraj ten lepý, o němž mínil kdysi, že spravedlivým dědicem jest jeho a vzít jej přišel z dalekého Švábska
a svlažit jej měl nyní mladou krví. A potom na máť vzpomněl, která kdesi v německé zemi z okna hradu zírá a k jihu hledí – vzpomněl, neboť zvolal:
– Ó matko moje, jakou hroznou zprávu dostaneš o mně! – obnažil svou šíji a vložil mladou plavovlasou hlavu na dřevo špalku. Mih se meč, a Friedrich,
jenž vedle čekal, vykřik strašným hlasem. Ten sťat byl po něm. Tiché slzy tekly po lících lidu, neb strach před zbrojnoši i vzlyk jim dusil. Těla pohozena
na břehu mořském, jako by je vlny sem připlavily. Potom nasypáno kamení na ně v rozkaz Karla krále. Tím, svatý otče, končím zprávu svoji.“
Te deum laudamus! Bože velký, svatý! Ne ty, jenž Milost jsi a Slitování, ty trpiteli kříže, lásko věčná – však ty, Adonai-Saddai, Pane přísný,
jenž hubíš ohněm, vodou, morem, mečem, jenž neodpouštíš, ale tresceš v rodu až do třetích a čtvrtých pokolení – buď sláva tobě! Dnové naplněni
a hněvu tvého vylila se číše nad domem prokletým! Nuž, rode Staufů, jenž v pustinu jsi zvracel kraje země a města bořil, hýbal královstvími,
jak Izaiáš praví – kde jsi nyní? Králové všichni pochováni slavně v domovech svojich, ty však zavržen jsi od hrobu svého ratolest jak zvadlá
a pod kamením tlíš jak pošlapaná zdechlina zvěře! Jmeno Babylona a ostatky i syna, vnuka jeho, jsou vymeteny z říše lidí živých
pometlem zahynutí – sláva Bohu! Boj dobojován. Mladý orlík lapen a podřezán jak kuře. Honorie, ze slávy nebes popatř na tu zemi
a zaplesat dej velkým štěstím duši! A Gregore, jenž roků sto jsi viděl, a nedočkal se, rozjasni své oči! Ty Innocenci, jenž jsi prchnout musil
od svatých hrobů v dálku cizích zemí a přisáh zhoubu prokletému rodu cizáckých Němců, utlum hněv svůj nyní, neb dnes už nemá kořisti ni cíle!
Ty Alexandře, usmívat se můžeš a Urbane, už vzdychat není třeba – ó předchůdci vy moji v službě páně, vy vstaňte z míst svých nyní v slávě boží
a s anděly a světci jděte k trůnu, kde Hospodin dlí nad světy a slunci a zapějte mu hlučné Halelujah! Pán viděl, slyšel, přispěl ku pomoci.
V plášť mnišský zhalen, hořký úsměv na rtech a marnost svého žití v duši cítě zhas pohan Friedrich. A syn jeho Konrad, jsa proklet církví, odevzdal svou duši
plamenům pekel dřív, než tělo otce ve hrobě tlíti začlo. Enzio pak, výhonek druhý jedového kmene, v Bologni v poutech v pevné věži sedí,
a nemožno, by spatřil světlo slunce, jak řekám nelze téci nazpět k zdroji, běh časů zvrátit, hvězdám za dne svítit. A třetí v řadě, Manfred, bastard bídný,
zmij jedovatá, rouhač bohaprázdný, u Beneventa vydech hříšnou duši pod francouzskými meči, které ostřit Pán kázal andělům svým. Ani země
mrtvolu jeho neukryla v sobě: byl z hrobu vyrván, pohozen, by stal se potravou vlků, havranů a supů. A Konradin, všech poslední, teď zhynul
pod rukou kata... Te deum laudamus! My nevolali marně, Hospodine. Tys nedal v posměch církev, dceru svoji, a zástupce své nevydal jsi za terč
útržkům lidským. Za námi stáls vždycky a čin tvůj nesl za slovem se naším. Tys utvrdil nás v sobě a v nás sebe. Náš jazyk jest jak oheň zžírající
a smrt je hlasatelem moci naší. A mrtví, jež jsi srazil s výše jejich, ti živými jsou svědky vůle tvojí do krajin dálných k národům a králům
přes časů prostory až do věčnosti: Bůh na nebi a papež na tom světě. A zdrceno buď vše, co odporuje, jak z hlíny nádoba a číše ze skla.
Cookies on Poetry Cove