V klášteře Grotta Ferrata je mnich,
jenž nikdy nepozdvihne očí svých,
jak proklatec jde, jako hrob je tich.
Živ travou je a rostlin kořeny,
do roucha jeho trny vpleteny,
za lůžko má jen ostré kameny.
V chrám nevkročí. Když služby boží jsou,
před dveřmi venku klečí chvílí tou
a v pláty z kovu bije hlavou svou.
Moc, sláva míjí. Rozkoš jest jen stín.
A z všeho zbudou jenom tresty vin,
neb spravedlivý vládne Hospodin...
Byl papežem již od svých dětských let.
To místo poskvrnil i celý svět,
že Satan nemoh rozsít více běd.
Je moře krve v záři sluneční
a lidských mrtvol spousta plove v ní –
vztek žádné bitvy neměl větších žní.
Ve sklepech římských trčí kostry těch,
jimž hladem ukončit dal žití běh
a kletba dosud tkví jim v čelistech.
A Tibeřin proud šepce hněvný sten,
neb musil oběti nést moři v plen,
z nichž každý byl kdys vodou její křtěn.
Hůl místo očí, neb jim spálen zrak
po řeckém způsobu, jde slepců mrak
a Římem vleče žití bědný vrak.
Dal vyklestit svých kardinalů řad,
neb žárliv byl a ženám Říma rád
sám byl by jako kohout slípkám vlád.
Dva papeže, od nichž svět spásy ždal,
všemocným jedem zahladiti dal
a v pýše svojí všemu jen se smál – –
Moc, sláva míjí. Rozkoš jest jen stín.
A z všeho zbudou jenom tresty vin,
neb rozhořčený vládne Hospodin...
A jak mu obrazy ty duší jdou,
strach s úzkostí mu plachou duši rvou
a silněj bije v dveře hlavou svou.