V tom roce znovu Heinricha stih klatbou
pan papež na synodě v městě Římě
v měsíci březnu. Proklel jeho zbraně
a slavně Rudolfa za krále uznal.
A svaté apoštoly Petra s Pavlem
na pomoc volal, aby ukázali,
že mohou brát a dávat vládu světa,
jak nástupce jich, papež, tady uzná.
A na to Heinrich posledního máje
v Mohuči sesadit dal od biskupů
svatého otce. V červnu leta toho
pak za papeže Wiberta dal zvolit
biskupa ravennského. Toho roku
počátkem října s Rudolfem se utkal
na řece Elster. Boj byl velmi tuhý
a Heinrich podleh, Rudolf král však padl.
A umíraje pravice své pahýl
(ta ruka uťata mu byla v boji)
pozdvihnuv k nebi zvolal: Hle, ta ruka
kdys pánu mému, králi Heinrichovi,
přisáhla věrnost! – Uťatá ta ruka
do dneška visí v chrámě merseburském.
V tom roce také stalo se, že vlci
vnikali do vsí, ba i v rynky městské,
loupili stáda, požírali lidi,
neb zima tuhá nastala a krutá
a mrazy trvaly až v konec března.