Pan ministr mluvil – oheň v bledých lících – jak byl malý Žižka v škole v Prachaticích; kde kdo byl hned dojat, novinu tu slyše, nejen dojat, řeknu, vděčností hnut spíše.
Kde kdo myslil dosud, že náš vůdce slepý školu života měl: palcáty a cepy; dějiny že tvořil, sotva však že věděl, kdy byl zabit Caesar, pak že kolik neděl
vlád Bořivoj II.; jako stratég proved znalost českých krajin, ač by sotva doved vyčíst přítoky po pravém břehu Labe; a že psát neuměl a že v čtení slabé
vědomosti měl prý – jak se člověk mýlí! Pan ministr řek to v osvícené chvíli, tož to pravda bude. Zříme jasně nyní, jak ten malý Žižka pílí k školní síni
v městě prachatickém. Pečlivá ta máti vypravila jej tam z Trocnova a platí patnáct zlatých na něj, byt má, stravu k tomu, přilepšení časem posílá se z domu,
dostavník když jede, pecen chleba, buchty, koláč, kuře někdy – dobré srdce kuchty na Jeníčka myslí. A ten hošík čilý s kabelkou knih plnou a s tabulkou pílí
k škole prachatické. Pan učitel arci věděl, koho má tu. Žák byl uctiv k starci, v naukách všech kvetl, chodil do kostela, zpíval pěkně v sboru, těšila jej škola
a tak rost a rostl, připravil se skvěle k roli ve husitském vojště velitele. – Jedno opomenul však ten Osud přeci, (místo jednoho pak dva by byli reci):
pět set roků pozděj měl se Žižka zrodit, pak měl do Pardubic do reálky chodit, pana ministra kde byl by spolužákem – jaký prospekt stojí před naším tu zrakem!
Pan ministr chyt by poučení hojná: co to vojáci jsou, co je služba, vojna, jaký v armádě duch najisto být musí, nemá-li to tělo rozpadnout se v kusy,
a dál jiné věci. Žižka, toť zas jasné, odkouk jemu by cos z vědy cizopasné, totiž z dějepisu – my pak bychom vzdali chválu bohu, že teď, třebas národ malý,
velkým národům se slavně vyrovnáme, když dva také muže ve svém středu máme.
Cookies on Poetry Cove