Tak žije v mojí paměti: Sestárlý orel zimomřivý na sněti sedí sám a sám, stesk konce hled mu mlží sivý,
však hrdost je v něm, síly plam; už zřídka černá křídla zdvihne a ve mohutném rozpjetí do výše přímým letem tíhne
a v ní se tmavým bodem ztrácí a obloukem se dolů vrací k místečku svému na sněti. Už za ním život... jaký dar!
Vždy zvyklý jenom vzhůru stoupat, tím okem svým zřel na svou zem, vždy král, svou nohu nedal spoutat kramářům k budce řetězem;
když bil se, bil se s protivníkem zrak v zrak a proti spáru spár, a nebyl nikdy zákeřníkem. Syn vzduchu rád měl metelici,
tu kovový hlas jeho hřmící tak rád se mísil v živlů svár. Pak jednou tiše na zem spad. Byl mrtev. Lidé k němu spěli.
Hrd byl i v sledním strnutí. Tu teprv s žasem uviděli tu šířku lesklých perutí. – Je týž to, jenž se jevil zraku
jak skřivan kdys, jak tečka snad? Tak vida, orel! Inu, v mraku lze těžko ptactvo rozeznat! – Hrob vykopali. Lze však hrudou
ta křídla skrýti? Ona budou po věky z hlíny vyčnívat... Tak vídám Tebe zas a zas; ó mistře, při každé své práci,
kdy člověk nejistotou štván v své síly, v sebe víru ztrácí, a k tomu, co zní se všech stran, ať potlesk přátel, hymnů pění,
ať zloby nebo soudu hlas, k ničemu dosti víry není – už zvykl jsem si dobu dlouhou ptát do prázdna se s marnou touhou:
Co On by tomu řekl as? Neb žije v moji paměti; On tenkrát – řada tomu roků, já poprvé svá křídla vzpjal –
s úsměvem ve svém orlím oku mi na rameno zaklepal, dvě slova řek tak lakonicky – a jako když mě posvětí,
já vydržel jsem giganticky pranýře, soudy, šibenice. Teď, kdy řve kolem metelice, zrak časem v dálku zaletí –
šediví vrabci cvrkajíce se choulí jen tam na sněti.
Cookies on Poetry Cove