Už skončena je pohádka ta celá...
Ah, škoda, že jsi tenkrát neslyšela
dva hlásky znící přes sad, přes vinici,
to s jedné strany: cívik, cívik, cívik
a s druhé: cicipí, cicipí, cicipí.
Dva ptáci, v různých domech uvěznění,
se dohodli as takto ve svém pění.
Jak den svit bílý, čile hovořili,
ten jeden volal: cívik, cívik, cívik,
a druhý: cicipí, cicipí, cicipí.
Ne jednotvárně. Chvilkou teskná touha,
zas někdy radost, jindy bolest dlouhá
a tak to znělo, jakby těšit chtělo
zde jedno ptáče s cívik, cívik, cívik,
tam druhé s cicipí, cicipí, cicipí.
Ach, lidé potřebují spousty psaní
a přísah, metafor a povídání –
a bozi vědí, zda si vypovědí,
co on jí říkal tím svým: cívik, cívik,
co ona: cicipí, cicipí, cicipí.
A jednou z rána náhle oněměli.
Prý jednoho – jak služce vyprávěli –
už pochovali. Marně jsme se ptali,
zda jej, jenž zpíval: cívik, cívik, cívik,
či ji s tím: cicipí, cicipí, cicipí. – –
Lze leccos ztratit v mládí marnotratném
a neželí se. Teď však zuby zatnem,
když osud zruší, k čemu lneme duší.
Mně teskno po tom jeho cívik, cívik,
a jejím cicipí, cicipí, cicipí. –