Jak mohli bychom býti hrdými na čerstvých oněch hrobů několik, kdyby ta hrdost spolu nenesla takový osten teskné bolesti!
Kolik nás ještě? Ruka třese se... A kolik by nás mělo vlastně být? Ach, člověk už se bojí počítat... Odešel navždy z řady celý muž,
churavé tělo s duší Promethea, syn světla, ohně – kdo jej nahradí? Smrt, když jej brala, stiskla hrdlo nám, až srdce zaúpělo bolestí.
To poslední byl akkord ze všeho, co zveme tady lidským životem. A život ten je česká pohádka: v dnech mladosti tak šlehal z duše jeho
ten Promethea odkaz planoucí, že prozřetelná bdělost úřadů se usnesla jej trochu utlumit ve stěnách šedivého žaláře.
Tam pobyl si a potom pustili jej na svobodu. Ano, „na svobodu“, jak úřední se vyjadřuje sloh. A zatím oko jeho zbystřelé
v šedivé celli, vyjdouc na světlo, žaláře duší všude vidělo, žaláře hrozné, klece mistrné, v nich tvoři bědní, duše zakřiknuté,
železné kukle vbité na mozcích, otrockým zvykem křídla zakrnělá jak rozšafná má drůbež domácí, se rodili a žili, zmírali –
a tomu říkalo se „na svobodě“! Oh, idyllou se nyní jemu zdál ten žalář těla, který opustil! A že byl oheň jeho neshasen,
a že jej živit musil, pálil klece a roztavoval mříže bědných duší i pevné kukle zotročených mozků a jiskry srše na rozšafnou drůbež
létati nutil křídla zakrnělá – až přišla Smrt a plamen přikryla... Na jeho hrob teď Jaro usedá a dá mu úsměv svěží zeleně
a pestrým květem chodce pozdraví, jenž stane tu. Ó hrobe předrahý, jak mohli bychom býti hrdými
na poklad tvůj, jen kdyby nenesla ta hrdost v sobě tolik tesknoty! Buď pokoj Tobě, synu plamene! A věř, že dokud dech v nás, bude žít
tvá v nitrech našich čistá památka, neb kdykoli by blednout začala – Tvé prázdné místo steskem bolestným ji zas a hlouběj nám tam vyryje...
Cookies on Poetry Cove