Patř, ó synu, na ty včely,
co je pudí z oulů ven,
co je vábí z klidné celly
ku květinám sterých jmen?
S nimi pestří motýlové,
každý skvostně ozdoben,
letí jako průvodcové
na luh, sad i květný len.
Ty pak nebuď motýlovi,
ale včele podoben,
včela ta každému loví,
ale motýl sobě jen...
Co praví básník? Básník, Sylvo, praví,
že drobná včelka zrcadlo ti staví,
jak nezištným být v životě a práci.
Co pestrý motýl v titěrnostech ztrácí
i den i život, včela sbírá s pílí
a o plod práce s člověkem se sdílí –
A myslíš, táto, že ta malá včela
se pro člověka celé léto dřela?
Že vítá jej a že je tuze ráda,
když hrabivě jí v její domky vpadá?
Víš, proč si člověk na hlavu dá kukli,
jak uhlím čadí, když se na něj shlukly?
Ó to už motýl věru moudřejší je,
že nesbírá a tuze nepracuje,
ten ví, jak by to krásně vypadalo,
kdyby si spořit začal jen dost málo...
V těch verších je to líbezné a zvučné,
však tuze lhou ty básně mravoučné.