Ach, začíná to jako obyčejně:
Ty snivé, plaché pohledy,
to rdění tajené a zřejmé stejně,
a bez příčiny slzy, smích –
Znám nazpamět už tuhle komedii,
a to je při tom nudno nejvíce;
to bude, vím, směs prosy s poesií,
jak byla v dobách minulých.
Vím, na plesu kdes, že stisk ruky vřelý,
vzdech významný a tanec vášnivý,
či z vlasů tvojich kvítek uzardělý
tajemství tvoje zradí mi,
vím, že pak budem deně hovořívat
řeč vážnou, mnohé hlouposti,
že budu rád se v tmavý zrak tvůj dívat
a líbat tě rty žhavými,
a vím, že jednou v smutné podjeseni,
až park své žluté listí sesype,
jak herci dlouhým hraním unavení
už budem oba konce ždát.
A v stesku strojeném a žalu mnohém
a v slzách, které v srdci nepálí,
dá jeden druhému z nás pěkně s bohem
a proč to všecko – nebudeme znát...