Bije čtvrtá. Zívla. Vstala, přehodila jenom sukni a jde bosa opatrně, aby neušlápla někde
některého z malých spáčů, rozesetých po podlaze. Jizba černa. Vzduch tu leží těžký, proteplený dechem
úst a těl. Muž táhle chrápe, děti oddychují rychle. Rozdělává oheň, zívá, přimhuřuje zrudlé oči,
rozcuchaná hlava klesá ospalostí k suchým ňadrům, staví hrnky s pokličkami v plochy plátů, mele kávu,
přiloží a před dvířkami choulíc se zří jako sova v tancující jasný plamen. Náhle vztyčí se, jde tiše
k oknu šátkem zastřenému, sáhne na zeď, sundá cosi a jde zpět. Už čile, živě sedá k plotně, otevírá
dvířka její, rozkládá si na kolenou v záři ohně starou švabachovou knížku a zří do ní vážně dlouho.
Na to zvedá hnědý kornout s podlahy a z listů knihy bere kousek tužky, píše zvolna, jaksi namáhavě
řádku numer, hledí na ni spokojeně, porovnává ještě s knihou, vyndá z kapsy desetník a zabalí jej
do papíru s číslicemi. Na chodbě teď vrzly dveře. Její bosé nohy rychle vjely v trosky jakýchs trepek,
tiše otevřela, vyšla. Mrazivý vzduch vane v jizbu, žena zachvěla se zimou. Naproti na prahu stojí
v košili a spodní sukni tetka sousedka. Plam svíčky z jizby žlutě vyzařuje. Pozdraví se. „Je to zima!“
“Jako v Siberii.“ „Takhle protopit zas člověk musí halíř poslední.“ „Ba, – musí.“ „Jak pak,“ prvá přitlumeně
zašepotá, „chtěla byste přisadit si? Já zas měla živý sen.“ „No, vida, vida, mně už se teď pranic nezdá.“
„Tak se zdálo mi – to bůh ví, kde se hloupé sny ty berou – že jsem posledního chlapce měla s velkým jedním pánem,
jako kníže nebo baron, a on platil – myslete si – na to dítě každý měsíc třicet zlatých!“ „Tu to máme,“
míní druhá, „takhle ve snu člověka přec štěstí potká.“ „Já vám ani nevěděla, co s tím houfem peněz dělat!
Mám ty desítky tři v ruce, nový modrý hladký papír – teď to ještě v prstech cítím – a tak myslím si: můj bože,
co mám jenom nejdřív koupit? A v tom hodiny už hrknou, bijí – a desítky v pekle.“ „Pět krejcarů bych si dala,“
sousedka se rozhoduje. „Dejte. Já už vyhledala. Tu jsou. Velký boháč – sedma. Nemanželské dítě – dvanáct.
Náhlé štěstí – pětatřicet. Bože, vyjít aspoň ambo! Vyplatila bych si šaty, dali mi dvě zlatky na ně.
Vždyť už nemám vyjíti v čem na ulici!“ „Ba i já bych věděla kam s ňákou zlatkou!“ „Počkejte, já musím na skok
k plotně, vařím brambory dnes, trochu kávy, vařím to už na celý den, člověk spíše ušetří pár krejcarů tak.“
Vklouzla v jizbu, přiložila, přistrčila hrnky k sobě a zas vyšla. „Tak co včera? Tatíkové byli v schůzi,
co váš říkal?“ „Bylo prý tam tuze hlučno. Mluvilo se silně proti továrníkům. Řekli si tam, že těm pánům
je ten dělník jenom otrok. Nebude-li prý to jinak, musí přijít velká stávka.“ „Bože, bože,“ chví se první,
„jen zas to ne. Tatíkové smyslí si to, nepováží, že je doma tolik krků, že se jíst chce, že je zima.
Tyhle rebelantské řeči ty jsou toho všeho vinny!“ „A váš muž se trochu tento – –“ sousedka dí ostýchavě,
„doma durdil?“ „Co má dělat?“ řekla prvá s resignací. „To je vždycky. Zrovna jako když se zlobí ve fabrice.
Chytil včera trochu ohně, dopálil se z všech těch řečí – nu, a vztek si musil vylít. Podívejte –“ Žena zdvihla
obě ruce v záři svíčky. Na těch obnažených svalech, vyhublých se svislou kůží, modraly se stopy bití.
„Taky dětem dal co proto – – – Chudák – vztek si musí vylít! Bolí to – ba – ale když se vyzlobí a ukonejší,
řekne jedno vlídné slovo – –“ „Kde už jsi zas klepno stará!“ rozzlobený mužský hlas se ozval z jizby. „Bože, bože,
ještě není konec! Bože!“ Ruce křížíc, hlavu kloníc vklouzla rychle v tmavý prostor...
Cookies on Poetry Cove