Možno se těšit... možno připíjeti
lepšímu příští... míti naděj stále –
vždyť v duši často růžová zář vletí
z dnů, které přijdou... věříš skoro – ale –
Je propast: její dno jest nedohledno,
příšerně zeje jícen rozšklebený,
jest ticho v něm, tma půlnoční a ledno
a hluchý jest a věčně bez ozvěny. –
Na oné straně cosi paprskuje,
hrá duhami a sladkým rytmem pěje –
a s této strany příboj Bědných duje,
zmítá se, vzlýká, ruce pne a kleje.
A propast mlčí... Ach, my připíjíme
přeludu, jenž se za ní míhá skvělý!
Snad vnuci přejdou, až ji vyplníme
až ke dnu svými vychladlými těly.