Jest pokoj, v němž nic není drahého, jen spousta kněh. Ty stojí v příhradách do značné výše kolem čtyřech stěn, ty na stole jsou, leží na zemi,
i po židlích jak zdomácnělý host se roztahují. Podobizen řad, tož zemské schránky nesmrtelných jmen, se dívá v pokoj s příhrad temene,
a několik snů milých malířů knihami nezajaté kryje zdi. Veliké okno vede k severu přes rudé střechy, zahrad vlnění,
přes hřbety mírných kopců viničních k lesnatým horám. Města shon a šum sem nedoniká. Na půl venkovem jest odlehlá ta tichá ulice,
kde maně člověk zná už člověka, rodinu jeho, jeho osudy, psy, děti, služky – všechno podle jmen, ač nestýká se s nimi. Hrčí-li
vůz pískem ulice, tu v oknech všech se hlavy zjeví, pátrající, proč a kam se šine nezvyklý ten zjev; cizinec jde-li, pozorují ho
a hádají, kde asi zaklepe... Buď požehnán, můj tichý ostrove! Jak vítám chvíli, den kdy v náruč tmám se sklání, a já, štvanec života,
dopadám těžce v klidný asyl tvůj! Ty všechno dáš: ty v očích vyhaslých zas jiskry vznítíš, nervům ochablým dáš vzpruhu novou, čilost navrátíš
ty krvi ztrmácené – dík ti, dík! S modravým dýmem cigar o závod sny polétají nenapsatelné, ty nechytitelné sny nejkrasší,
jak tanečnice v síni sultána, jichž jiný smrtelný zrak nesmí zřít. Z kněh – tu jen stránka, tu zas řádka jen, tu sloka jedna – vlídně hovoří
to nejlepší, čím lidé nejlepší kdys žili v světě; jejich portréty se dívají tak jaksi přátelsky a hovoří: My žili, trpěli,
a život celý – klamná minuta, a Věčnost pouze pravdou zůstává. Sny tančí dál, a Moudrost úsměvná se shovívavě dívá v jejich rej
tím zorným úhlem velké Věčnosti. Vše zladěno je, harmonií je zlo, dobro – nutno vše jak den a noc. Zde rány se jen lékem stávají,
zde zloba prostodušnou hloupostí, zde podlost nemocí, a prázdnou slinou je pomluva; sny zemské o slávě tu nejsou víc, než cigar modrý dým,
k uznání dneška uši hluchy jsou, neb zrak se dívá jen v soud Věčnosti. – Ty osamělý tichý ostrove, ne dobrým, ale lepším stává se
v tvých březích člověk; pro ty hodiny tvé měkké, teplé Robinsonády rád naučil se nyní snášeti zlost Sudby, jednotvárnost denních vln
i pusté kymácení života...
Cookies on Poetry Cove