Na čelech Taygetu, kde není trav ni květů,
kam člověk ani zvěř se v bázni neodváží,
dům svůj má orel.
Zem celou přezírá, vzduch královstvím jest jeho
i síní svatební, a vzletaje zří hrdě
v líc žhavou slunci.
Když matka orlice rod dětí ze skořápek
svým teplem vyvede, tu přijde otec orel
a hledne na ně
a v hnízdě postaví je řadou proti slunci
a patře bedlivě na mladé oči jejich,
jich původ zkoumá.
Neb jenom orlí zrak a jen krev z krve jeho
zřít může do slunce. I za syna jej uzná
a zdraví křikem.
Co těm, kdož mžikáním rod cizí prozradili,
kost lebky probije a z domu v propast shází
v potravu červům.