OREL

Na selský dvůr se sběhl zvířat sněm a dívali se živým pohledem a spokojeně vzhůru do oblak, kam přímo stoupal velký černý pták.

– Tak, to je konec! Stvůra bídná, zlá! – si jedna stará slípka vydechla. Svým tak tak! – slepic sbor jí souhlas dal i kohout peřestý jim přitakal.

– Vždyť nikdo nebyl životem tu jist – podotkl krocan, rudý pesimist. A tučný husák, chlapík bez hany, řek: rval nás všecky – husy, krocany. –

– Co chcete – chocholouš se ozve tu já často viděl, jak se v třepetu (a dosvědčí to slípka ta a ta) snes vraždit hospodáři telata. –

Od boudy rozhorleně štěkl pes: – No, hospodář snad jasně vidí dnes, a doufám, že už také dobře ví, že s takým tvorem není přátelství. –

– To, brachu, není, prosím, pravdy půl, toť pravda celá! – připomíná vůl, – náš hospodář měl romantický cit a divocha si toužil ochočit. –

– Co viděl v něm, to ví jen pánbů sám, povídá kačer – dívejte se tam, zdál se tak velkým nafoukaný pán a teď je sotva jak ta jedna z vran. –

Tu praví špaček, duch to kritický: Já stokrát vyřk už jednou pro vždycky, že přeceněn je. – Druhý špaček řek: – Zpěv jeho byl vždy jak ten vraní skřek. –

I křičí vrabec, bylo jich tu sta: Jen dívejte se, kterak vyrůstá z nás každý u srovnání s tvorem tím, vždyť střízlík už se může měřit s ním!

A zatím orel stoupá výš a výš, už sotva tečku vidí dvorská říš, už i ta tečka mizí v oblaku a tak jim schází na vždy se zraků.

Na dvoře život jde zas cestou svou: odlítli špačci, slípky vykřiknou, pes štěká, krocan chodí rozdurděn a vrabci rvou se. Jako den co den.