Tři světy tady. Lidé boháči, jichž vily planou do hvězdnatých nocí svých světel čtverci; oni a jich ženy jen auty jezdí; čím jsou, neví se,
a sotva podle jmen na lesklých štítkách u dvířek vil, jsou známi poněkud. – Snad bankéři, snad továrníci – kdo ví? Svět druhý žije dole v úřadech
kol papírů a pro papíry. Z rána jak pilné včelky z vrátek vyletí, zakývnou pozdrav děcku svému v okně, jež pusy posílá, a s aktovkami
k tramvaji klušou – zatím ženy jejich zde větrají a z okna do okna se pozdravují dle hodnostních tříd svých manželů, pak děvče vypraví
k nákupu se psem, oběd připravují a odpoledne vyhlížejí návrat přednosty domácnosti. Den co den tak. Jen v neděli se pořádek ten mění,
klid v úřadech, den odpočinku doma a výletů a návštěv. Třetí svět – to umělci jsou. Těší se z těch sídel, jež z dluhů zrobili si. Světem jejich
zde není zápas umění a -ismů a směrů, hesel, mod a takých věcí – zde žijí lidsky: u pracovních stolků a v dílnách světlých. Potká-li zde časem
i tuhý klasik druha orfistu, tu povídají o svých zahrádkách, o pokroku a rozmaru svých květin a o bizarních tvarech kaktusů.
Jsou šťastni sluncem, světlem pokojů svých, neb našli, že ten lidský organismus jak slunce, tak i světla potřebuje, a vzpomínají na ta leta dlouhá,
kdy jako mloci žili beze světla a v chladu v boji s bídou života. Jdou dolů do města jen, když je nutno nakoupit něco, nebo k schůzi jakés
té oné korporace – kde jich jmena se vyslovují s jistým akcentem. Západní vítr stále přináší sem výdechy dálných lesů. V slunci leží
ty domky s narudlými střechami a zahrádky se spoustou voných květů. A sníh když padne, je tu bílo vše jak v pohádce. A je to tichý přístav,
kde po zlých plavbách, bouřích, odříkání parníky, lodi plachetní i bárky se zdají odpočívat, nežli přijde ten přísný povel k cestě poslední.
Cookies on Poetry Cove