„– – byl velkokníže, byl zbaven velitelství carského loďstva, a sem, v Oreandu, jej poslal baťuška car rozhněvaný, neb hříšné plány zrály v šedé lebce
holoubka velkokněze Konstantina a vzpurný duch v tom obřím bouřil těle: šel scestím, nebohý, a dával sluchu, výhonek carský, bědným nihilistům.
Že plným trestem nestih hněv jej cara, to proto, že byl baťuška náš dobrý a pravý člověk ruský: soudil srdcem a doufal v pokání a polepšení...
Však holoubek náš sedí v Oreandě, přijímá listy, tajné manifesty, sám píše stále, jeho kurýr jezdí s kabelou plnou z Jalty v Sevastopol,
a velkokníže skládá v dumy čelo a blýská zle svým orlím tmavým zrakem. Až naplnil se Osud. Stojí jednou Konstantin Nikolajevič a čeká,
jak zvykem jeho posla z Petrohradu; ten nejde, nejde; za to jede trojkou Angličan suchý v kostkovaných šatech, brejlemi hledí v rudou svoji knížku,
pak zvědavě se dívá po krajině, nu, jak to již ti Angličané umí. Zastavit velí, kráčí k veleknězi, jak cizí k cizímu, a líně smekne.
Byl nihilist to – dvě, tři slova řek mu, že ztraceno vše – kurýr že byl chycen – že v Oreandu s asistencí jede sám náčelník třetího oddělení –
a smekne, v trojku sedne a zas jede. A velký kněz, ten otočil se spěšně, zde, po těch schodech, šel svým dlouhým krokem, v kabinet vejde, otvírá stůl, skříně,
mrak papírů z nich vyhrnuje na zem, lamp obsah vyleje – pak škrtne sirkou. A vyjde, parkem jde a, kde stál dříve, zas postaví se na zad skříživ ruce.
Tak čeká. Hle, a generál ten přišel v civilních šatech, všichni nenápadní. – Kam? – zahřmí v líc mu v cestě velkokníže. – Sem v Oreandu, rozkaz Veličenstva –
– Jdi tudy, otroku – a kyne k schodům. V té chvíli vyšleh zlatorudý jazyk na rovnou střechu, jiné vyskočily v červených pláštích okny ven a tíhly
k nebesům vzhůru – Oreanda hoří. I rozesmál se velký kněz, až v oči mu slze vstouply, ceně bílé zuby dál pobízel je: – Holoubkové, jděte!
Co stojíte? Ah, otroci vy líní! Tak plníte mi rozkaz svého cara? A přede mnou? Jenž gosudaru ujcem?! Eh, degradovat, Sibiř na vás, psiny! –
Tak smál se... Tenkrát z Oreandy zbylo, co dnes vidíme.“ Tlustý Cicerone, profesor z kterés petrohradské školy, pot utíral si. Těm zdem očazeným
byl stropem blankyt. Sloupy zpřeráženy ležely u noh našich. Rezovaté svory tu válely se. Metlice trav rostly v zbortěné mosaice podlah sálů,
a z puklých stěn slez vinul se a sláma hnízd ptačích čněla – smutné spáleniště. „Toť bláznovství,“ děl kdos, „mít Oreandu a dělat politiku s nihilisty!“
„Ba, ba,“ děl profesor, „kdy car, náš otec, zákony vymýšlí a péčí svojí objímá Rus a nás, své hloupé děti.“ Má hostitelka ke mně tiše děla:
„Což, slyšel jste? Hle, to je ruský člověk. A – nesmějte se – to je naše síla. Vy na Západě probíjíte síly a čas a nervy v hloupé politice.
Čas, nervy, síly, jichž by upotřebit moh jinak národ váš“ – – a v středu trosek a shaslých snů všech velikého kněze – nu, což jsem mohl? – já jí přisvědčoval.
Cookies on Poetry Cove