Ta snítka jabloně! Z rodného vzpjala sadu
své tílko troufale přes chladnou bílou zeď...
Kmen, z něhož vyšla, tkví jak ztracen pro ni vzadu,
a ona mísí se ve cizích stromů spleť.
Jí ruka sadařů se netkne, neostřihne
jí uschlé výhonky v dnech prvých podjaří;
když k zemi kloní se, jí nikdo nepozdvihne,
tlum žravých housenek jí nikdo nemaří.
Peň rodný posýlá jí stále sic dost mízy,
však ona žene se tím dál a dál jen zas,
a její jablka jí serve ruka cizí,
když podzim nastane a česání je čas...
Tak jen když rodný strom pod slunce vřelým vznětem
jásaje zhalí se v slavnostním příkrovu,
ta snítka ubohá červenobílým květem
v tom cizím stromoví se hlásí k domovu...