Ó můj jsi, můj! Však nebuď zpupný, hrdý,
už jednou svlekni s duše pancíř tvrdý,
úsměvem zjasni kamenné své líce,
buď měkký, dobrý – vždyť já nechci více!
Dej liliji mi v cudné její pýše,
dej vůni, kterou duše tvoje dýše,
dej největší ten klenot mému žití –
a nechci nic, než tebe velebiti!