Pod bílým sluncem bílé město leží.
Ulice přímé v nekonečno běží,
v nich řady zaprášených akácií
na chodníky své chvějné stíny sijí.
Kol kaváren, kol krámů, skříní v davu
tu proudí lid všech národů a stavů
s různými kroji, obličeji, řečí,
chůzi i gesty; šumí to a ječí,
hřmí tramvay, mihne ekypáž se skvící,
cinkají zvonky, modří izvoščíci
letí tu tryskem, vojáci se rojí,
a nehnutě jen strážník tady stojí.
A teplý vítr vlá. Prach šedý místy
ve sloupech tančí, akátové listy
do toho prší, vzdouvají se clony
nad kavárnami, krámy, nad balkony.
Nad církví, jejíž průčelí plá zlatem,
pět bání vstává luzným majestátem
zelených, vzdušných s řetězy a kříži,
a ty se do čistého nebe hříží,
jak balony k odletu připravené,
sny, touhami a vzdechy naplněné,
sny, vzdechy, touhami, jež dole prýští
se v hemžícím tom bílém mraveništi...