Ty vidíš, mistře, hříšným masem hýří
Venuše tady, nestydatá modla,
hoch nahý, Amor, lukem po ní míří
a lásky šíp jí v srdce vehnat hodlá.
Ty rozumíš, že plátno to má cenu,
já zdědil je a spálit je mi líto –
rád zaplatím – ty přemaluj tu ženu
a zastři necudné jí údy tyto.
Dej šat jí slušně k hrdlu sáhající –
já volbu barvy rád ti přenechávám –
pak smutný výraz namaluj jí v líci
a lidskou lebku polož k jejím hlavám.
Pak andílka zrob z chlapce. Ten v týl ženy
dutkami – místo luku – rány sází – –
udělej, slovem obraz Magdaleny,
jenž na dál ničí zbožnost neurazí.