Shon bývával to za mých dětských let, když medvědář své zvíře městem ved, a strýček chundelatý, kroužek v nose, huňaté nohy zdvihal nemotorně,
upíral po nás zlostně oči kosé, řetízkem trhal, rozmručel se vzdorně, co my tak kolem v pestrém chumeli výskali, pískali a ječeli!
A když pak medvědář vzal píšťalu, kosmatý netvor zdvih se pomalu a přešlapuje, bruče, hlavou háze a párem tlapek směšně šermuje
se sem tam točil – a ne bez nesnáze – jak člověk opilý, když tancuje. Ďas veselosti posed diváky, a medvědář pak sbíral měďáky.
Leč po letech – je líto zvířete... Byl strašnou mukou učen frašce té: Nos probili mu. Na plech postavili, pod plechem oheň čile rozžali
a když jej pálit začal – v této chvíli medvědář pěl mu ze své píšťaly, a zvíře zvedlo se a zařvalo a žhavým plechem přešlapovalo.
To bylo dobou jeho učení pro truduplnou cestu umění. – Kdykoli potom zvuk se ozval známý on hrůzou zved se, zuby vyceně,
a přešlapoval, aby pod tlapami ten žár zlý pálil jej co nejméně. A jistě – necitě už bolesti – mněl, že zná tuze mnoho dovésti.
Ó člověče, tys tvorstva všeho pán a proto také privilegován. Ubohý medvěd... Tebe bezbolestně, ó člověče, též učí tančiti,
leč nepálí ti šlapek nikdy lestně, píšťaly tony zcela stačí ti – neb sta a sta let velké kultury od medvědí tě líší nestvůry.
A – v jistém smyslu – pokračuje svět: Dnes medvědářů nikde nevidět, a medvěd odloučen jsa od člověka, od všelikých těch uměleckých snah,
jak barbar zase nesmyslně těká po bůhvíjakých lesních končinách – tak už jen lidé tančí s oddaností bez vděku diváků a pozornosti.
Cookies on Poetry Cove