Již dlouhé šaty oblekala,
i s parasolem vždycky šla –
však tajně s loutkami si hrála
a Robinsona v slzách čtla.
Pobledlé něžné poupě máje,
jež přestává být poupětem...
Mráz šel kol z hloubi odychaje,
i vadlo před svým rozkvětem...
V poduškách bílých spočívala,
ruku mi dala veselá,
na příští únor vzpomínala,
že tančit bude docela...
V průhledném čele prokmitaly
jí vábně žilky modravé,
a nebeským jí leskem hrály
ty oči dobré, zvědavé.
A kol té hlavy vlasy zlaté
tak sily půvab zářící,
jak gloriola jedné svaté
ve knížce její modlicí.
A odychala klidně, tiše,
úsměvná byla, šťastna tak,
jak odněkud už z hvězdné říše
by upřela v zem bídnou zrak.
Já arci přál jí z duše celé,
by zdráva zase povstala –
však se znakem tím v očích, v čele,
kde bledá smrt ji líbala,
by zůstal pohled nezemský jí,
s nímž k nebesům se ubírá
a ví, že smutnou zemi míjí
a přec k ní teskně pozírá...